Mezinárodní hudební festival Brno – Moravský podzim se ve své dlouhé historii obrátil k tvorbě Bohuslava Martinů teprve potřetí. Jeho hudbu postavil do centra programové přehlídky festivalu dosud pouze v letech 1966 a 1990. Letošní 44. ročník nesl podtitul „variace na téma Bohuslava Martinů“ (1890 – 1959). Dramaturgem Moravského podzimu byl tentokrát hudební skladatel, libretista a muzikolog Aleš Březina, ředitel Institutu Bohuslava Martinů.
K historicky věrnému odkazu hudebně dramatické tvorby světově uznávaného skladatele se přihlásil festival brzy po zahájení. Již třetí festivalový den, v neděli 4. října, zazněla v Mozartově sále Reduty komická opera Ženitba, H. 341, kterou složil Martinů během svého pobytu v New Yorku roku 1952. Dílo tehdy komponoval na zakázku americké televizní stanice N.B.C., která ji poprvé uvedla v následujícím roce. Martinů k ní upravil i libreto podle námětu stejnojmenné tříaktové komedie ruského klasika Nikolaje Vasiljeviče Gogola, jehož text zkrátil o jedno jednání. Martinů opera Ženitba byla u nás provedena dosud jen v češtině. Rozšířeným se stal překlad Evy Bezděkové. Brzy po vzniku díla byla opera natočena pro televizi a scénicky hrána v brněnském Janáčkově divadle. V roce 2007 ji nastudovali v Praze také posluchači Hudební fakulty Akademie múzických umění s komorním orchestrem Berg. Dobový příběh o nezdařeném namlouvání tří potencionálních ženichů ucházejících se o ruku mladé Agafjy inscenovala v Brně anglická režisérka a scénografka Pamela Howard . Ve spolupráci s Národním divadlem Brno a v koprodukci s Moravským podzimem realizovala komickou operu ve scénickém provedení v originálním anglickém znění ve světové premiéře.
Anglický jazyk libreta je plný parodií, perzifláže a humoru. Pamela Howard, která s operou teprve začíná, ale jinak má bohaté režijní zkušenosti na mezinárodních scénách, posunula výrazně hranice výkladu opery směrem k zajímavější aktualizaci, bližší současnému divákovi. Výklad libreta a scénické zázemí přenesla z Ruska 19. století do prostředí ruských emigrantů žijících v padesátých letech 20. století v New Yorku. Na obdélníkovou úzkou plochu sálu rozložila lineárně scénický prostor do malých situačních dějišť, která zahltila dekoracemi nábytku a množstvím rekvizit charakterizujících interiéry domácího prostředí chudých poměrů. Brněnské festivalové hudební nastudování bylo v Redutě svěřeno tamnímu komornímu Orchestru Janáčkovy opery NDB , který řídil Jakub Klecker. Mladý dirigent dokázal dobře přizpůsobit dynamické nuance hudby nejen prostoru Mozartova sálu, ale i režijnímu ztvárnění. Operu charakterizovala citlivě odstíněná tektonika, která posluchače odkazovala ke komické provázanosti kompozice a libreta. Nastudování nechyběl nutný humor, ani veselost.
V opeře o dvou aktech bez přestávky předvedli nejlepší pěvecké a herecké výkony Tereza Merklová (Agafja) a Petr Levíček (Kočkarjov). Role obdařili širokým rejstříkem emocí s řadou jemných odstínů témbrové a dynamické hlasové škály. Na rozdíl od ostatních pěvců ovládli komorní prostor nejen působivým zpěvem, ale i výrazovými schopnostmi hry s gesty a mimikou. Výrazné charakterní výkony podali Jakub Tolaš (Podkoljosin), Zoltán Korda (Ževakin) a Jitka Zerhauová (Fjokla Ivanova), jejich přizpůsobení zpěvu a herectví ale nebylo ve všech scénách zcela adekvátní komorním podmínkám.
Operní scény po hudební stránce působily sice přesvědčivě, ale orchestr i pěvci by dosáhli jistě vyšších kvalit, kdyby je dirigovali Jaroslav Kyzlink nebo Tomáš Hanus, mladí dirigenti, kteří v minulých sezonách nastudovali v Janáčkově divadle inscenace Janáčka nebo Martinů, v nichž dokázali orchestrální hráče i pěvce inspirovat k výborné zvukové a interpretační kultuře. Navíc oba prokázali ve spolupráci s režiséry Zdeňkem Kaločem a Jiřím Nekvasilem zasvěcenější přístup k hudbě skladatelů 20. století. Škoda, že se ani jeden z těchto umělců světové premiéry neujal, inscenace se jinak mohla stát vzácným vývozním artiklem.
