O muzikálu Miloše Štědroně (který za něj získal cenu Alfréda Radoka) a Milana Uhdeho Leoš aneb Tvá nejvěrnější toho již bylo napsáno poměrně hodně. Premiéra se navíc konala dávno, před rokem. Proto zde nechci psát normální recenzi (mimo jiné proto, že se nepovažuji za odborníka na muzikál), ale rád bych poukázal na skutečnost, která mě na tomto díle zvlášť zaujala a kterou ostatní kritici vůbec nereflektovali: že totiž toto hudebnědramatické dílo je nástrojem reprezentace Janáčka jako historické postavy a také spolukonstruktérem Janáčka jakožto postavy mytické.
V současné době už si i tradiční historikové čím dál více uvědomují, že film a příbuzná média jsou pro dnešního člověka hlavním prostředkem poznání historie, respektive ideologickým nástrojem, který jeho představy o historii výrazně formuje. V rámci širšího českého diskurzu posledních pětadvaceti let ustanovil kanonický obraz Leoše Janáčka Jirešův film Lev s bílou hřívou . Nesnesitelně schematický, patetický, zdánlivě nekonvenčně vyprávěný (ale ve své době možná osvěžující) snímek, jehož kýčovitý charakter ještě umocňovala skvělá Čuříkova „malířská“ kamera a pohříchu i Janáčkova a Pololáníkova quasijanáčkovská hudba, se za mých školních let pouštěl na základních uměleckých i jiných školách s tím, že „tak to teda bylo s Janáčkem“. Janáček zde byl – jsme v roce 1986, připomínám – prezentován v zásadě jako více méně explicitní (a) lidumil/socialista, (b) ateista, (c) chlípník, (d) stařec, (e) anti-smetanovec, (f) nacionalista, (g) Munzar. Tyto jeho vlastnosti byly ve filmu při vytváření výsledného konstruktu kombinovány někdy vyloženě bizarně: téměř sedmdesátiletý Janáček pozoruje s chlípným zaujetím kojící ženu, což je ovšem následně „ospravedlněno“ velkým sociálním cítěním tohoto objektu jeho touhy. Janáčkův životní příběh zde byl podán podle klasického schématu hollywoodských filmů: (1) o něco se snažil; (2) nedařilo se mu to; (3) nakonec se mu to podařilo. Ještě důležitější však je, že i tento obraz velkého umělce naplňoval klasické, de facto mytizující šablony reprezentace podobných historických postav: „nesrozumitelný génius“ žije život plný nesnází a neustále se – více méně úspěšně – pokouší svést zadané, příliš mladé nebo jinak nedostupné ženy. Tedy trpí. A zemře. A také skládá – pochopitelně –, a to „geniální“, „novou“ a „nesrozumitelnou“ hudbu (třeba veselý sbor rekrutů z Její pastorkyně), se kterou se nakonec – přestože je nesrozumitelná – proslaví v celém světě.
Tvá nejvěrnější tento mýtus nebo spíše diváckou znalost tohoto mýtu výrazně nahlodává, ale zároveň ji exploatuje, většinou formou parodie. Všechny zmíněné definující rysy Janáčkovy osobnosti buď popírá, nebo alespoň relativizuje. V tom vidím její hlavní zásluhu. I zde je samozřejmě přítomna Janáčkova hudba, ovšem spíše jaksi v pozadí; to, co zde slyšíme, bych nazval hudba o Janáčkově hudbě. Téma „Janáček a ženy“ je i zde naprosto klíčové; co naplat: nikdo nemůže očekávat, že uvidí muzikál o Otakaru Ostrčilovi, který už svou vizáží připomínal spíše úředníka, než rozervaného, ženy trápícího a od žen trápeného umělce. Vzhledem k „omezením“, která klade muzikálový žánr, je zde podaný Janáčkův obraz maximálně plastický a sympaticky dehonestující: už žádný „lev s bílou hřívou“, mnohem spíše Janáček – člověk s chybami jako každý druhý.
Věc Cage, předchozí janáčkovský počin prof. Štědroně, to byla skvělá komorní zábava pro hrstku povýtce brněnských intelektuálů (pro mě osobně jeden z největších hudebních zážitků vůbec), Tvá nejvěrnější je muzikál s ambicí (a potencí) oslovit standardního muzikálového diváka, tedy konzumenta současné podoby masového hudebního divadla. Její estetická síla vyplývá z postupů, jakými nabourává a zároveň využívá několikeré konvence: konvence muzikálového žánru, janáčkovské mytologie (a mytologie vůbec) i samotné Janáčkovy hudby. Asi jen málokterý divák pochopitelně dokáže všechny tyto posuny odhalit a mít z nich tedy radost. Právě v této možnosti odlišných až disparátních čtení – (a) muzikál o géniovi, (b) rozverný příběh o Janáčkovi, svůdci žen a také komponistovi, (c) historie, (d) avantgardní polystylové hudební divadlo, hrající si s mystifikací – spočívá důvod, proč toto dílo snese (dnes pro svou vyprázdněnost snad již zakázanou) nálepku „postmoderní“.
Ještě pár slov k samotnému představení, které se konalo 21. 11. 2012 v rámci festivalu Janáček Brno. Inscenace je to typicky morávkovská, tedy opulentně obrazivá, ozvláštňující hned v několika rovinách, křečovitě uchvacující divákovu pozornost. Rád bych vyzdvihl výkon Martina Havelky v hlavní roli Janáčka ve zralých letech i Martina Donutila jakožto Janáčka-mladíka. Velmi mě pobavilo trio zuřivých janáčkovských „odborníků“ v podání Ondřeje Jiráčka , Ondřeje Kokorského a Milana Holendy .
Na závěr ještě k názvu. Kdože je ona Nejvěrnější? ptá se divák. Je jí Smrt. Nebo Paní S., chcete-li. Hrající na housle (což je jakýsi folklórní topos), skvěle ztělesněná Gabrielou Vermelho. Jedině tato žena Janáčka věrně provázela po celý život.
Miloš Zapletal
