Vrcholem druhého ročníku festivalu Divadelní svět Brno se měla stát na plakátech a v médiích avizovaná divadelní událost – opera Wolfganga Amadea Mozarta ve volné adaptaci Petera Brooka , Francka Krawczyka a Marie-Hélène Estienne hraná pod názvem Magická flétna v produkci C.I.C.T. a Théâtre des Bouffes du Nord z Paříže. Legendární britský režisér Peter Brook představil v moravské metropoli svou novou inscenaci, která měla premiéru v první polovině sezony 2010/2011 na jeho domovské francouzské scéně, v jejímž dramaturgickém kontextu prosazuje režisér v posledních letech linii hudebního divadla.
Peter Brook je vedle Roberta Wilsona dalším velkým divadelním umělcem, s jehož inscenacemi jsme se mohli v České republice blíže seznámit. Jejich celosvětovým přínosem je iniciativa v multikulturním proudu divadla. Oba světoznámí režiséři významně ovlivnili divadelní historii 20. století svými specifickými přístupy a principy tvůrčí práce, ve které mísí osobitým způsobem aspekty nejrůznějších kultur. Míra jejich reprezentativnosti na našem území byla však velmi rozdílná.
S výjimečnou tvorbou slavného amerického režiséra, scénografa, designéra světla a videoartisty Roberta Wilsona (* 1941), jenž ve své tvorbě surreálních a vizuálně koncipovaných scénických koláží vychází z principů estetiky minimalismu, formalismu a z teorie, že tělo se pohybuje rychleji než myšlenky, se seznámila česká veřejnost po pádu železné opony v Praze už pětkrát. Divadelní umění jeho staršího kolegy, legendárního britského režiséra Petera Brooka (*1925), se objevilo na českém území poprvé ve svobodně společensky uvolněných šedesátých letech. Jeho slavná inscenace Král Lear v nastudování britského mezinárodního souboru Royal Shakespeare Company byla představena v roce 1964 v Praze, kam se vrátil Brook v roce 1991, aby se zde zasadil o komorní realizaci projektu Woza Albert!, jejichž autoři Percy Mtawa, Mbongeni Ngema a Barney Simon akcentovali v jeho režii multikulturní problémy současného světa. V roce 2006 nazkoušel Peter Brook v Divadle Archa komorní dílo Sizwe Banzi je mrtev autorského projektu, jemuž vévodili Athol Fugard, John Kanir a Winston Ntshona ve francouzské adaptaci Marie-Hélène Estienne. V roce 2007 přivezl do Prahy i Hradce Králové opět komorní dílo, tentokrát Velkého inkvizitora, sugestivní jevištní adaptaci z Dostojevského románu Bratři Karamazovi, v podání herce Bruce Myerse rozvíjejícího úvahy na pozadí metafory o svobodě a víře. V mezinárodní koprodukci předložil režisér o čtyři roky později v Brně na festivalu dvě díla: 29. května v podání švýcarské scény Schauspielhaus Zürich komorní výzkumný projekt Warum,warum, na kterém se s ním podílela autorsky i Marie-Hélène Estienne, a vrcholnou klasicistní Mozartovu operu Kouzelná flétna , která završila přehlídku ve dnech 2. a 3. června 2011. Opera byla realizována ve značně redukované komorní verzi upravené pro klavír a sedm pěvců v německém a francouzském jazyce, bez původní skladatelovy orchestrace určené pro pěvce, orchestr a sbor. Na finálním festivalovém večeru 3. června ve velkém areálu moderní Hudební scény Městského divadla Brno ji zahrál mladý mezinárodní francouzský soubor na úrovni divadelně pozoruhodné, pěvecky průměrné a z pohledu klavírní interpretace podprůměrné.
U Petera Brooka, který režíroval ve své kariéře opery i v londýnské Covent Garden a Metropolitní opeře New York, by k podobným situacím docházet vůbec nemělo, ale bohužel se občas stává, že se někdy poddají i velcí světoví režiséři při své práci vlivu svých umělecky slabších kolegů. V hudební úpravě Mozartovy opery i při komorním nastudování sehrál zásadní vliv Franck Krawczyk, francouzský skladatel a klavírista večera, který odehrál celé představení jak znuděný korepetitor, jenž hraje rovným úhozem bez výrazu a přednesu. Večer od něj nezazněla ani jediná fráze, která by povýšila hru z not na vyšší hudební úroveň. Bohužel také hrál na nástroj, který nebyl zvukově příliš kvalitní a ve výškách byl rozladěný. Naopak v hloubkách neintonoval představitel Tamina, tenorista Adrian Strooper , jeho kolegové Luc Bertin-Hugault (Sarasto) a Raphael Brémard (Monostatos) podali zcela slabé průměrné pěvecké výkony. Hudebně nejvýraznější byly obě sopranistky Maria Bendi-Merad (Královna noci) a Jeanne Zaepffel (Pamina), jejichž árie zněly technicky téměř čistě a barevně malebně v širší škále jejich křehkého zvukového spektra. Představení bylo realizováno v hloubce jeviště Hudební scény MDB, která komorní znění hudby ještě více akusticky nepatřičně absorbovala. Představitelé Papageny a Papagena, Dima Bawab a Thomas Dolié , vnášeli do hry nejen po hudební, ale zejména po herecké stránce živelné romantické a komické aspekty, které v magické rituální souhře a symbolické znakovosti představení podpořili s nimi výtečně dva rozverní černošští herci William Nadylam a Abdou Oudoguem . V prostých kostýmech bez bot a strohé výpravě skládající se jen z bambusových tyčí se rozehrával redukovaný notoricky známý příběh Mozartova libretisty Emanuela Schikanedera. Únosná byla i délka pětasedmdesáti minut bez přestávky. Jestliže hudební interpretace byla 3. června spíše podprůměrná, pak hudební úprava pozoruhodně vynesla na světlo ramp nosnou sílu základního příběhu a tématickou linii, ve které láska, intriky, touha i magie na pozadí scénické i formální strohosti silněji vystoupily v symbolice znaků do popředí. Po formální stránce byla komorní verze velmi přínosná i v celkovém dramaturgickém kontextu festivalu, který představil publiku i proslulé filmové projekce (například Marat-Sade, Tell me lies, Lord of the Flies, Mahabharata, King Lear, The Tragedy of Hamlet) legendárního britského režiséra.
V Magické flétně rozehrál Brook režijně i svůj vizionářský divadelní talent, své celoživotní úsilí touhy vrátit divadlu jeho původní magii a charakter rituálnosti.
Ve své dlouhé a úctyhodné kariéře se zabýval Peter Brook režijně i teoreticky (viz například paměti Nitky času nebo knihy Prázdný prostor a Pohyblivý bod) univerzální tvorbou multikulturní komunikace mezi herci a publikem. Na rozdíl od jiných mnohonárodnostních divadelních souborů neusiloval během své práce o syntézu hereckých technik rozdílných kultur, neboť ji považoval pouze za cestu směřující k virtuozitě a ne k divadelnímu výzkumu. Ve svých režijních počinech herce zbavoval povrchních kulturních manýr, které si s sebou na jeviště přinášeli. Postupně při práci hledal dosažení stavu, kdy formy chování a výrazu herců různých kultur přestávaly být předvídatelné. Toužil odhalit jejich nitro prostřednictvím tvůrčí cesty vnitřní upřímnosti a rozbití stereotypů. Postupoval metodou zpochybnění všech prvků, která by komunikaci herců různých kultur s publikem neomezovala v rámci společenských vrstev, jazyka, stylu, divadelních technik a divadelních forem. Vedle hledání společných hodnot hledal na jevišti nová kulturní spojení, která by otevírala nečekané úrovně dialogů. Poukazoval rovněž na skutečnost, že každá kultura je omezená, stejně jak divadelní forma. Své záměry realizoval často ve scénicky střízlivém, vytříbeném a jednoduchém prostředí tak, aby z celkového charakteru inscenace dýchala čistota a bezprostřednost. Pracoval také experimentálně s maskami a loutkami. Typický prostor jeho inscenací je „prázdný“, aby jím Brook účelově položil silný akcent na probíhající hereckou akci. K jeho výrazným scénografickým prostředkům patřily přírodní materiály, zejména písek, oheň a voda. Práci se souborem mnoha ras přirovnával k orchestrální skladbě, v níž jednotlivý nástroj je nositelem zvuku a vlastní identity, jejichž společná aktivita může vytvořit novou uměleckou tvůrčí událost.
Legendární britský režisér Peter Brook v posledních třech letech postupně předává vedení svého souboru Olivieru Mantei, současnému zástupci ředitele pařížského operního souboru Opéra-Comique a vedoucímu hudebního programu Théâtre des Bouffes du Nord, a Olivieru Poubellovi, divadelnímu manažerovi a specialistovi na moderní hudbu. Jeho domovská scéna se tak vydává s jeho impulsem na novou hudební i divadelní cestu. V současnosti ovšem v cizině ukazuje na nové inscenaci Mozartovy opery jen slabou úroveň hudební interpretace.
