Na mnoha evropských scénách proslula již ve své době komická opera Popelka Gioacchina Rossiniho. Původní pohádková předloha Charlese Perraulta Cendrillon, ou la petite pantofle de verre – Popelka aneb skleněný střevíček inspirovala k uměleckému zpracování řadu dramatiků i skladatelů, především ve Francii, v Itálii a Německu. Opera patřila vedle Italky z Alžíru k nejrozšířenějším Rossiniho dílům. Od své premiéry v římském Teatro della Valle 25. ledna 1817 se hrála poprvé česky 4. února 1870 v pražském Prozatímním divadle.
Vděčná Rossiniho opera na libreto Jacoba Ferrettiho se objevila poprvé na repertoáru Národního divadla Brno v závěru letošní sezony. Zhostil se jí mladý tým umělců pod vedením režiséra Rocca , uměleckého šéfa opery NDB, hudebně ji nastudoval Jakub Klecker .
Na scéně Mahenova divadla se hraje opera ve svěžím moderním scénickém ztvárnění, kterému prospělo, že Rocc koncipoval dílo nejen režijně, ale i scénicky a společně s Vendulou Johnovou se podílel i na návrzích pestrobarevných kostýmů. Vtipně rozehraná klasická pohádka se odvíjí na šikmé ploše se zadní projekcí, jejíž obrazy se mění buď v poetické symbióze s příběhem, nebo naopak jsou ve výrazném kontrapunktickém, poněkud provokativním rozporu k emocionálním situacím, které právě probíhají. Dominantní scénická inspirace italským prostředím, s typickými pouličními rozvěšenými prádelními šňůrami s kolíčky, vrací příběh lokálně do jeho původního prostředí, které ovlivnilo při skládání operní kompozice skladatele Rossiniho.
Svěží Roccovo pojetí sice příliš nectí s pokorou charakter díla, ale je humorně vystavěné na pěkně odpozorovaných typech postav s prolínáním prvků kritiky konzumní společnosti, ve které se mísí výrazné vlivy módních, hudebních i výtvarných stylů, a proto zasáhne všechny generace, které se zájmem vtáhne do příběhu. Sbor a orchestr Janáčkovy opery NDB , včetně operního souboru, podal na první repríze 23. května 2010 umělecky značně rozkolísaný výkon. Sbormistr Pavel Koňárek připravil pěvecké těleso hudebně nejpečlivěji, a to i v momentech, kdy Rocc aranžoval přicházející a odcházející pěvce v hledišti i bočních portálech. Z komorního operního souboru pěvecky náročného díla zpívala nejlépe mezzosopranistka Terézia Kružliaková , její Angelina (Popelka) byla také přesvědčivě proměnlivá, hravá, naivní, koketní a intrikující v obrazech, které si vyžadovaly citlivou zkoušku lásky obou partnerů. Po boku jí byl princ Don Ramiro v podání mladého dobrého tenoristy Otokara Kleina. Celkové hudební nastudování ale působí dojmem práce, která náročnějšího posluchače neuspokojí, jako by při zkouškách nebyly na hráče i umělce kladeny v duchu hledání originální koncepce téměř žádné interpretační nároky na vyšší kvalitu.
