Čajkovského Oněgin nastudovaný Komorní operou hudební fakulty JAMU měl být velkou událostí konanou u příležitosti šedesátého výročí založení souboru. Jde nepochybně o jedno z největších studentských operních představení v dějinách českých zemí. Mladí umělci si vybrali sousto vskutku nemalé (přestože původní premiéru opery nastudovali v roce 1879 také studenti). Jak se jim povedlo ho pozřít?
Především je třeba říci, že Divadlo Barka je pro inscenování romantické opery vyžadující plný orchestrální zvuk naprosto nevhodné; komorní charakter syžetu není dostačující podmínkou pro volbu komorního divadla. Tato skutečnost ovlivnila negativně celé představení. Za druhé, volba takto interpretačně náročného kusu svazovala ruce hlavním protagonistům: museli se tak soustředit na náročné party, že téměř neměli příležitost hrát. Režijní pojetí Tomáše Pilaře by se dalo charakterizovat jako postrádající soudnost. Tento mladý režisér nepochybně má talent (což v Oněginovi několikrát projevil), chybí mu však ještě schopnost přemíru nápadů ukočírovat a podřídit požadavku kompaktnosti celého díla; obšírné komentování režijních záměrů v programu není řešením.
Komorní charakter divadla umožňující velmi těsný kontakt s obecenstvem byl ale zároveň příčinou toho, že inscenace nedopadla jako chladné akademické cvičení (jak by se pravděpodobně stalo, kdyby se konala na velké scéně), ale naopak diváky pohltila svou lidskostí a jakousi vnitřní pravdivostí; myslím, že se tak velmi blížila původnímu Čajkovského záměru pojmout tyto „lyrické scény“ jako prosté a upřímné, tedy bez zátěže operního profesionalizmu. Režijní pojetí bylo bohužel značně statické, a umocnilo tak poměrně nedramatický charakter této opery. Také jednotlivé nelogické až směšné momenty (Taťána zasněně si prohlížející obleček pro své a Oněginovo potenciální dítě) ubíraly inscenaci na kvalitě. Slavná dopisová scéna se podařila. Zvlášť povedený byl čtvrtý obraz (taneční slavnost na venkově) a strhující nepříliš patetický závěr. Naopak scéna dekadentního plesu petrohradské smetánky nebyla zdaleka využita.
Výtvarné pojetí scény a kostýmů (Anna Solilová , Ivana Miklošková , Veronika Fiurášková ) bylo silně zatížené barevnou symbolikou, která mi, přiznám se, nebyla úplně srozumitelná. Jinak byla šedivá scéna naprosto v duchu současných (do současnosti prosakujících) snah o „aktualizaci“ klasického operního díla prostřednictvím používání moderních rekvizit. Toto pojetí však už pěkně dlouho nepůsobí ani zvlášť provokativně, ani originálně. Může fungovat pouze tam, kde jej použije opravdu originálně myslící režisér, který má jasno v celkové koncepci a hlavně ví, proč přesně chce dané prostředky použít. Jinak jde o samoúčelnou manýru, která parazituje na estetické hodnotě díla v jeho původní podobě. Soudobé rekvizity zde byly spíš projevem šlendriánství, než tvůrčího záměru. „Plastové židle à la Ikea? Ale proč, proboha?“ chtělo by se člověku zeptat… Podobně je tomu se stroboskopy – ty příště raději ne. Jejich použití k umocnění hudebně i dramaticky nejvypjatějšího momentu vyznělo jako pleonasmus.
Co se jednotlivých výkonů týče, pěvecky jednoznačně dominovali oba hlavní protagonisté (v rolích Taťány a Oněgina), herecky byly nejlépe zvládnuté role Olgy a Lenského. Lenka Turčanová jako Taťána byla pěvecky bezchybná (naprosto jisté a silné výšky) a i herecky postupně pookřála, její Taťána byla zasněná, melancholická, jakoby duchem mimo. To velmi podařená Olga Lucie Szabové , tato věčně vysmátá mrcha, byla přesným protikladem své éterické sestry. Na Dária Grbíće jako Oněgina bylo potřeba si zvyknout, ale zvlášť ke konci ukazoval, že je pro tuto roli jako dělaný. Pavel Valenta se se svým lyrickým i když poněkud slabým tenorem dobře hodil pro roli Lenského. Solidní byly i Lenka Čermáková (Filipěvna) a Jana Plachetková (Larina) – i když pro obě tyto role bych si představoval jiné, zralejší typy. I přes epizodický charakter své role téměř zastínil všechny ostatní velký basový talent Jan Šťáva (Gremin). Celkově vzato byl výběr jednotlivých protagonistů správně provedený jak z hlediska hlasu, tak typologie postavy.
Hlavní slabinou představení byla hra orchestru. Zuzana Pirnerová jej nedokázala dobře udržet pohromadě, vinou toho se i jednotlivé ansámbly a sbory občas poněkud rozpadaly. Chybělo mi i větší rytmické odstínění. Příčina může být v nedostatečném času na přípravu… Špatně zněly hlavně smyčce (intonační nejistota, nekompaktní zvuk) a zahuhlané lesní rohy; naopak tolik důležité klarinety ostudu neudělaly. Úroveň celého představení značně zvyšovaly jednotlivé baletní (žáci brněnské Taneční konzervatoře ) a sborové výstupy.
Pokud mám hodnotit toto představení jako studentské, tedy ne zcela profesionální, potom musím říct, že je mimořádně zdařilé; vidět a slyšet Evžena Oněgina v podání studentů JAMU bylo i přes všechny chyby a šlápnutí vedle velkým zážitkem.
