Robert Carsen je v současné době asi nejslavnějším operním režisérem. Jeho inscenace Věci Makropulos v nastudování Staatstheater Nürnberg byla tedy přirozeně nejočekávanější událostí letošního ročníku festivalu Janáček Brno. Kdo čekal od světového režiséra něco „světového“, tedy bombastického, musel být zklamán. Já jsem čekal „Carsena“, tedy dokonalou profesionalitu, zvládnutí detailů, klasicizující vyváženost. Proto jsem byl spokojený.
Carsenův styl je dnes známý z televize a DVD, charakter této inscenace byl tedy i pro běžného diváka do značné míry předvídatelný. Drobná, ale působivá ozvláštnění, výrazná barevnost, která utkví v paměti, důraz na drama, tedy jevištní akci. Inscenace, jak je u Carsena obvyklé, působila velmi uměřeně, „osekaně“, funkčně. Mizanscéna na sebe nijak křiklavě neupozorňovala, přitom však byla velmi působivá: střetávání světelného designu a scénografických prostředků (Radu Boruzescu), kombinujících realistické fragmenty, abstraktní plochy a stylizované kulisy, zejména v prvním a třetím dějství vytvářelo intenzivní, trochu mystickou atmosféru. Carsen inscenoval i předehru, což je v současné době tak trochu manýra; zde šlo však o velmi funkční vstup do děje opery: hlavní hrdinku vidíme, jak se převléká do různých historických kostýmů, čímž je ve zkratce řečeno, že prošla několika staletími (jde o zhuštění času obdobné filmové rapidmontáži). Tentokrát jsme se, na rozdíl od Rusalky a Korunovace Poppey, nesetkali s přenesením syžetu do jiné doby: kostýmy (Miruna Boruzescu) jednoznačně odkazovaly na dobu vzniku opery. Skvělým nápadem je fiktivní otevření jakéhosi zadního jeviště: plešatá EM zde v samém závěru odchází vstříc své poslední roli, tedy smrti. Závěr je vůbec velmi podařený: žádný zbytečný patos, teatrální gesta, prostě „konec a zvonec“ – tak jako v Janáčkově hudbě.
Carsenova režie je založena na práci s herci. K manipulaci se statickou scénou přistupuje jen ojediněle, ale když už tak učiní, pak velmi chytře. Například paradoxní osamělost operní hvězdy obklopené fanatickými fanoušky geniálně jednoduše vyjádří tím, že v druhém dějství pouze nechá vytáhnout kulisy obklopující Emiliu Marty sedící na trůně (aniž by vlastně vystoupila z role Turandot), a tím ji učiní náhle osamělou, obnaženou v prostoru prázdného jeviště.
Z pěvců mě zvlášť zaujal Gustáv Beláček, janáčkovský basbaryton par excellence, v roli Dr. Kolenatého, a to jak adekvátně afektovaným přednesem, tak tím, že mu bylo v parlandových pasážích výborně rozumět. Zhanna Afanasieva jako EM nepůsobila tak démonicky, jak jsme u této role zvyklí, ale zpívala velmi solidně; její zralý, plný lyrický soprán se dobře prosazoval v konkurenci orchestru. Afanasieva má s touto rolí ostatně zkušenosti z Mariinského divadla. A sex-appeal, tolik potřebný pro představitelku této role (vzpomeňme na Vlastu Fialovou v klasické Kašlíkově televizní inscenaci z 60. let), jí také nechyběl. Také Kurt Schober (Jaroslav Prus), Michael Putsch (Albert Gregor), Martin Nyvall (Vítek) a Judita Nagyová (Krista) odvedli velmi dobré výkony.
To, co dělalo tuto inscenaci mimořádně skvělou, byla plastická, ukázněná hra orchestru pod taktovkou Marcuse Bosche, zdařile kombinující mohutný nebo – podle potřeby – těkavý zvuk smyčců s nárazy žesťů a pletivem dřev, a pěvecko-herecké výkony všech protagonistů. Na tomto představení mě také potěšila absence jakékoliv trapnosti, manýry, prvoplánové senzačnosti nebo ostentativní úchylnosti, se kterou se v jiných Carsenových, ale i Poutneyho, Konwitschného nebo Wilsonových inscenacích sem tam setkáváme.
Miloš Zapletal
