Lulu Albana Berga je opera pro otrlé posluchače. A jestliže se režie ujme Polák Krzysztof Warlikowski , je třeba se připravit na všechno. S přestávkami čtyři hodiny dodekafonické hudby a přeplněná scéna s četnými symboly, mnohdy nepochopitelnými, to vše bylo pro některé návštěvníky příliš a Lulu pro ně skončila už po prvním dějství. Když Berg na Štědrý den roku 1935 zemřel, zůstala Lulu nedokončená. Tak byla předvedena v Curychu o půldruhého roku později. Rakouský skladatel Friedrich Cerha připsal v letech 1977/78 chybějící třetí dějství, a tak byla opera poprvé provedena v pařížské opeře Salle Garnier v roce 1979. Bruselská královská opera si zvolila tuto běžně užívanou verzi s nezapomenutelnou Barbarou Hannigan v titulní roli.
Podle mého soudu nedosahuje libreto Lulu ani zdaleka úrovně jeho první opery Vojcek. Berg si potrpěl na silné sociální cítění a ani to se nedá v Lulu s Vojckem srovnávat. Berg se zúčastnil premiéry „Pandořiny skříňky“, kterou Frank Wedekind pojal do své divadelní řady o Lulu. Berg měl ovšem už od začátku pochybnosti o realizaci této předlohy. „Ten materiál je tak mlhavý, že by se mohlo stát, že dílo po mnoha létech práce zůstane ležet v šuplíku a bude předvedeno jen pozvaným hostům,“ napsal v roce 1927. K tomu ještě přišly politické problémy třicátých let. Faktem zůstává, že Lulu nepatří mezi často uváděné opery, v Bruselu se naposledy hrála v roce 1988.
Warlikowski je v bruselské opeře pravidelným hostem. Jeho provedení jsou vždy velmi divadelní, divák se určitě nenudí, na jevišti se pořád něco děje, někdy je toho až příliš. V nejpůsobivějším druhém dějství jsem v jednu chvíli napočítal sedm různých míst na scéně, kde Warlikowski něco předvádí. Když k tomu připočteme titulky – v Bruselu jsou překlady ve dvou jazycích, francouzštině a holandštině – tak chápete, že jeden pár očí je zcela nedostačující. Kromě toho má Warlikowski bohatou fantazii, kterou vnáší do řady symbolismů, jenže ty nejsou vždy srozumitelné. Do svých inscenací často zařazuje děti, tentokrát pozval 15 mladých adeptů antverpské baletní školy, Lulu chtěla být ve svých snech baletkou. Podobně se dá hodnotit jeho krajanka Malgorzata Szczesniaková v nákladné výpravě a kostýmech.
I když nepřijel původně ohlášený dirigent Lothar Koenigs – vedení převzal mladý, ale zkušený Angličan Paul Daniel – bylo hudební provedení velmi působivé. Největší zásluhu na tom má sopranistka Barbara Hannigan jako Lulu. „Už jsem hrála v řadě velmi obtížných rolích, ale tahle předčila všechna očekávání,“ ulevila si pohledná Kanaďanka. Lulu po celé dlouhé představení téměř neopustí jeviště, je neustále v akci a navíc musí desítky metrů chodit po špičkách v baletních botách. Ještě štěstí, že je většinou velmi šetrně oblečena jen ve spodním prádle. Stejně perfektní jako herecký výkon je i její hlasová dispozice. I další postavy dramatu jsou velmi kvalitní, jmenujme známého berlínského barytonistu Dietricha Henschela (Dr Schön a Jack the Ripper), amerického tenoristu Charlese Workmana (Alwa), jeho amerického kolegu Toma Randla (malíř a negr) a vídeňačku Nataschu Petrinsky (hraběnka Geschwitz). Paul Daniel a orchestr opery zacházejí s vysokou mírou exprese v Bergově partituře šetrně a toto pojetí vyznívá v zájmu celého děje.
V závěru opery už nemá kdo hrát, protože na scéně nezůstane skoro žádný živý včetně hlavních postav. O poslední sedmou vraždu se postará Jack the Ripper osobně. Počtem vražd předčí Berg hravě i specialisty, jako byl například Verdi. Přestože jsem opouštěl bruselskou operu s rozpaky, jedno je jisté – Berg a Warlikowski nenechají nikoho v klidu. Myslím, že patřím do tábora méně spokojených.
Mirek Černý
