Nová inscenace jednoho ze stěžejních děl 20. století, ke kterým Bergův Wozzeck (Vojcek) bezpochyby patří, v podání úspěšné dvojice David Freeman a Mark Wigglesworth , měla patřit k vrcholům bruselské Královské opery, leč nepatřila. Australský režisér Freeman se postaral o nic neříkající scénu a ani hudební nastudování Marka Wiggleswortha nebylo na úrovni, na kterou jsme v Bruselu zvyklí.
Hudba Albana Berga a text Georga Büchnera samozřejmě přinášejí scénické problémy, ale jsou zde i na první pohled silné stránky, které se dají celkem jednodušše zvýraznit. Zde mám například na mysli myšlenkový proces Vojcka. Jeho evoluce se dá přece bez velkých obtíží vyjádřit. Ovšem ve Freemanově pojetí zůstává Vojcek od prvního vstupu až po sebevražedný konec vysíleného a lidské důstojnosti zbaveného člověka bez jakékoliv duševní změny. Bezmluvný Wozzeck zůstává stále stejný až do bezvýchodné vraždy Marie. Jistě, má na tom podíl i herecky nevýrazný Dietrich Henschel , ale personální režie není Freemanovou silnou stránkou. A když už jsme u představitele titulní role, pro mne je Henschel písňový interpret par excellence a jsou rovněž operní postavy, ve kterých se skvěle uplatňuje (Mozart, Rossini, Monteverdi), ale role Wozzecka mu herecky ani pěvecky nesedí. Tady nemám na mysli jen Bergovo expresionistické pojetí, ale i hlasový rozsah; Henschelovy hlubší pasáže nejsou prakticky vůbec slyšet.
Vraťme se ke scénickému zpracování. Freeman, s pomocí Michaela Simona (scénografie a osvětlení), je málo nápaditý i na podiu, co divák vidí, je podium posypané rašelinou a někde vzadu je močál, ve kterém se Vojcek utopí, což je asi nejpůsobivější moment celé inscenace. Jinak jsou vidět pouze holé zdi divadla s technikou, a to je i pro všechna tři dějství opery příliš málo. V této divadelní chudobě nakonec vynikají slušné kostýmy Anny Eiermannové .
I když hvězdou večera měl být Dietrich Henschel, zastínili jej další představitelé, zejména vedle Henschela další zástupce z Berlína, sopranistka Claudia Barainsky jako Marie. Ona vytvořila Vojckovu partnerku velice lidsky i s patřičnou drsností a kromě toho byla i pěvecky bez vad. Totéž platí o komické dvojici hejtman/doktor, prezentované americkým tenorem Douglasem Nasrawim a známým německým basistou Janem-Hendrikem Rooteringem . Nový hudební šéf bruselské opery, Angličan Mark Wigglesworth , vedl operní orchestr od scény ke scéně, nic víc a nic méně. S Bergovou partiturou se dá udělat mnohem víc. Ve stejném duchu zůstala i jinak velmi působivá závěrečná scéna s opuštěným dítětem Vojcka a Marie. Tím zapadl i Wiggleworth zcela do celkové nálady této produkce, která se dá vyjádřit slovy: bezbarvost, mdlost a nedostatek idejí.
