Bruselská opera uvedla po dlouhé době stežejní dílo francouzského operního repertoáru Pelléas a Mélisanda (Pelléas et Mélisande) Clauda Debussyho. Při své premiéře v roce 1902 v Paříži vzbudilo toto hudební drama právem velkou pozornost. I když Debussy nebyl zrovna typickým operním skladatelem, jeho orchestrální a klavírní skladby a písně mají v jeho díle zásadnější význam, zapsal se s Pelleasem a Melisandou do operních dějin zlatým písmem. Poznamenal natrvalo opery, které vznikly dlouho po něm. Největší zásluhu na úspěchu má jistě skladatel, ale téměř stejně důležitý je i básník Maurice Materlinck. Byl to sice Vlám z Gentu, ale psal ve francouzštině. Debussy měl jeho texty v hlavě již několik let před vznikem opery. Materlinckovým lyrickým příběhem o milostném trojúhelníku Pelléase, Golauda a Mélisandy byl přímo fascinován. A nebyl sám. Dlouholetý intendant Amsterodamské opery a šéf Holland Festivalu Pierre Audi myslel na Maeterlincka podle jeho slov celých dvacet let, než se dostal k jeho realizaci. „Mystický příběh a postavy se svou komplexní psychikou mě pronásledují již velmi dlouho“, říká režisér libanonského původu Audi. „Dokonce jsem měl plán Pelléase a Mélisandu zfilmovat. Existuje mnoho verzí, jak tuto operu pojmout. Někteří režiséři hledají abstrakci, ale tím se vytrácí všechna poezie. Jiní ji předvádějí jako komorní drama. Já se domnívám, že ona typická mystika Maeterlincka a Debussyho musí být zachována.“ Pierre Audi si přizval ke spolupráci britského scénografa indického původu Aniche Kapoora . Řekněme úvodem, že obrazově vytvořit Pelléase a Mélisandu není žádná legrace. Maeterlinckův nekonečný symbolismus a mystický příběh silně omezují interpretační možnosti režiséra i scénografa. Kapoor se přiklonil k jednotnému jevištnímu obrazu, jedná se o jakousi velkou skulpturu. Ačkoliv se na ní návštěvník opery dívá zhruba čtyři hodiny, tak mu nezevšední. Audi ji využívá zepředu i zezadu a navíc je velmi různorodě osvětlována. Tahle scéna dost provokuje, ale nebyl to právě záměr tandemu Audi – Kapoor?
Možná ještě silněji než režie a výprava působí hudební interpretace. Orchestr opery hraje kupodivu na vysoké úrovni a vyzdvihuje téměř ideálně pestré zvukové barvy z Debussyho partitury. To není samozřejmostí a vyžaduje to vysvětlení: před více než rokem si do bruselské opery přivedl nový intendant Peter De Caluwe anglického dirigenta Marka Wiggleswortha a hned od začátku byly problémy mezi ním a členy orchestru; přirovnání s Českou filharmonií je nasnadě. Již po několika měsících odhlasoval orchestr 95ti procenty hlasů, že Wiggleswortha nechce, a dirigent se poroučel. Teď v opeře jen hostuje a protože se před nastudováním Debussyho složily zbraně na obou stranách, odpovídá výsledek kvalitě orchestru i dirigenta.
Obsazení je přímo vynikající. Dalo se čekat, že všechny role budou obsazeny francouzsky mluvícími sólisty. Sandrine Piau v titulní roli, známe ji zejména jako ideální interpretku barokních oper, a Kanaďanka Marie-Nicole Lemieux (Genevive), kdysi vyhrála pěveckou soutěž královny Alžběty, jsou výborné, ale ještě lepší jsou mužské postavy. Stéphane Degout (Pelléas) má nádherně znějící hlas a totéž se dá říci o Alainu Vernhesovi jako Arkelovi. Výjimku v obsazení tvoří renomovaný německý baryton Dietrich Henschel v roli Golauda. Henschel je známý písňový interpret, v Debussyho opeře upoutává zejména svou inteligentní hudebností a skvělou výslovností, i když mu v některých pasážích trochu schází hlasová síla. To nemění nic na tom, že inscenace Pierra Audiho v bruselské královské opeře je jedna z nejlepších v posledních letech.
