Příznivci opery nemají zrovna moc příležítostí vidět na scéně Frau ohne Schatten Richarda Strausse. Kromě Německa se režiséři do zobrazení komplikovaného libreta raději nepouštějí. Navíc vyžaduje Žena bez stínu téměř hvězdné obsazení, aby představitelé hlavních rolí nezanikli v sice krásně instrumentovaném, ale zvukově neobyčejně silném orchestrálním doprovodu. Bruselská opera uvedla tuto operu naposledy před čtyřiceti lety. Sám Strauss říkal že „píše poslední romantickou operu“ a nebyl daleko od pravdy. Jistě mu v tom pomohl i Hugo von Hofmannsthal, který pro Strausse znamenal asi tolik, co Da Ponte pro Mozarta. Příští rok odstupující intendant Bernard Foccroulle (výběrová soutěž na jeho následovníka je ve finální fázi) si pozval do Bruselu kanadského režiséra Matthewse Jocelyna a udělal dobře. Jocelyn nezkoušel žádné velké experimenty, držel se scénáře a vytvořil vizuálně neobyčejně působivé hudební divadlo. Nebyl na to sám, francouzský výtvarník Alain Lagarde vymyslel teatrálně úhledné náhrobní desky, segmentové panely, velké barevné portréty Barakovy ženy a podobné stylistické rekvizity. Stejně působivé byly i kostýmy, o které se postaral nikdo jiný než známý lev módních salonů Christian Lecroix .
Hudebně je tato produkce možná ještě povedenější. Hudební šéf opery Kazushi Ono měl sice k dispozici jeden z nejlepších orchestrů v Belgii, ale tento fakt je sám o sobě málo. Ono našel pro svůj operní orchestr přesnou míru dynamiky a transparentnosti. Straussova partitura svádí k příliš mohutnému zvuku, ve kterém se nakonec ztracejí nejen hlasy sólistů, ale i zvukové detaily. Ono rozesadil pro orchestřiště příliš velký orchestr i po sousedních loží, ale na rovnováhu to nemělo žádný vliv. Papírově největší sólisté byli José van Dam (Barak), Gabriele Schnaut (jeho žena) a Jon Villars (císař), výkonem je předčila skvělá Rakušanka Silvana Dussmann , císařovnu zpívala již před dvěma lety ve Frankfurtu. Bruselský rodák Van Dam dosahuje tento rok ve svojí vlasti důchodového věku (65) a začíná to být trochu slyšet. Krásnou sonorní barvu má pořád, ale lesk se začíná pomalu vytrácet a i fyzická síla slábne, někdy se trochu ztrácel v orchestru. Gabriele Schnaut také nepatří k nejmladším. V roli Barakovy ženy je přesvědčivá, i když na můj vkus má až příliš mnoho vibrata. Ano, Strauss vyžaduje dramatický soprán, ale někdy může méně znamenat více. Já jsem viděl premiéru, někdy alternovali Jean-Philippe Lafont a Jon Ketilsson. Sečteno a podtrženo: bruselská Frau ohne Schatten skutečně vystoupila ze svého stínu a publikum ji přijalo dlouhotrvajícím vřelým potleskem.
