Královská opera v Bruselu zahájila tuto sezonu velmi svérázným nastudováním Händlovy opery Semele . Známý čínský disidentní performer Zhang Huan se poprvé v životě představil jako operní režisér a své příznivce nezklamal, jeho bizarní inscenace je v operním světě skutečně nezvyklá. Huan umístil příběh thebské královské dcery Semele do autentického chrámu. Nejen režie a výprava jsou čistě čínské, rovněž asijské kostýmy (návrhářka Han Feng ), zvláštní choreografie (Su Jie ), část obsazení, praví sumo-zápasníci, lidoví muzikanti z čínské provincie Střední Mongolsko a dokonce bývalá majitelka starého dřevěného chrámu se objevují na jevišti. Můžeme si položit otázku, jestli je tohle všechno nutné. Odpověď je jednoduchá: není, ale je to možné a má to jistou přidanou hodnotu. Průměrná produkce v bruselské opeře přijde se vším všudy zhruba na půldruhého miliónu eur, tato stála určitě mnohem víc. „Poprvé v historii spolupracuje opera s privátním sponzorem, já doufám, že to není poprvé a naposledy“, říká intendant Peter De Caluwe. Tím privátním sponzorem je velmi pohledná čínsko-anglická lady Davies. Jméno, titul i majetek získala svatbou s anglickým lordem, s kterým se mezitím rozvedla. Její láska k opeře zůstala a rozhodla se seriózní finanční častkou podpořit produkci, která jak říká přiblíží čínské a evropské umění. Jistě, lady Davies a její KT Wong Foundation mohly zaklepat na dveře londýnské, berlínské nebo pařížské opery, ale ona si vybrala právě Brusel, protože tam se podle ní nebojí experimentů, jak už dříve dokázal Gerard Mortier.
Vraťme se zpět k bruselské inscenaci, která se později, včetně chrámu, přestěhuje do čínského hlavního města Pekingu a přístavního Šanghaje. Ačkoliv Zhang Huan zakončil svá představení Semele Internacionálou, není svými ideami zrovna prototypem Maova Čínana, vždyť bydlí v New Yorku a pracuje zejména na západě. Huan se hlavně zabývá monumentálním sochařstvím, na náměstí před operou vytvořil obrovského třínohého Budhu, něco jako bývalý Stalinův pomník na Letné, o přestávce pod ním hrají mongolští hudebníci. Dominantní část výpravy tvoří originální 450 let starý chrám z dynastie Ming. Tento nádherný dřevěný chrám byl demontován v Šanghaji, transportován do Bruselu a znovu postaven na operním jevišti. Pod jeho trámy se podle potřeby nalézají jasně zelené stromky nebo typický čínský papírový drak.
Hudební nastudování je povedené. Dvě čínské protagonistky, sopranistka Ying Berg v titulní roli a mezzosopranistka Ning Liang (Juno), nejsou možná pravé interpretky barokní hudby, řekl bych spíše Mozarta, ale zvládají obtížné party jak herecky, tak i vokálně perfektně. Anglický tenor Jeremy Ovenden je přesvědčivý Jupiter, i když mohl svá forte trochu více šetřit a Kanaďan Nathan King je solidní Cadmus. Jen australský kontratenor David Hansen sice zpívá stylově, ale téměř bez síly. Je to dobrý koncertní interpret, avšak na operní jeviště se nehodí. Na sboru opery je slyšet, že není v barokní hudbě úplně doma. Vše nahradil barokní orchestr Les Talens Lyrique pod vedením francouzského cembalisty Christophe Rousseta (v roce 1983 vyhrál prestižní soutěž Musica Antiqua v Brugách). Rousset udělal řadu střihů, ten největší je na konci opery. „Režisér se nechtěl ztotožnit s Händlovým happy endem“, říká Christopher Rousset. „Mě se jeví velmi zajímavé zakončit operu smrtí Semele, tím zůstává mysterie a otázka znovuzrození nezodpovězena. Sbor, který truchlí nad smrtí Semele, dává celku uzavřenou a koherentní formu. Dále jsme se vynecháváním pasáží nechali inspirovat Händlem samotným. Ona mánie nepohnout ani jedním taktem je velmi současná a není v duchu barokní doby. ‚Coupure‘ je cosi autentického a žádná zrada partitury.“
Na závěr bych chtěl říct, že jsem tento mladý francouzský soubor (prvním kontrabasistou je Čech Luděk Braný ) slyšel mnohokrát, živě i na nahrávkách, a vždy hrál výborně, ale tentokrát byl jeho výkon mimořádný, lepší interpretaci Händla si prostě nelze představit.
