Královská opera v Bruselu zařadila do svého programu také pár barokních oper. Lze diskutovat, je-li vhodné v tradičních operních domech prezentovat také opery Händla, Vivaldiho nebo dokonce Monteverdiho. Domnívám se že ano, určitě pokud jsou interpretovány soubory specializovanými na starou hudbu a pod vedením dirigentů, kteří jsou v barokních operách doma. Tyto podmínky splnila bruselská opera do puntíku, když nastudováním pověřila jednoho z největších odborníků barokní opery, Belgičana René Jacobse . Bruselská představení měla ještě několik pozitivních skutečností: v titulní roli se představil Bejun Mehta a Jacobs řídil orchestr B’Rock , sestavený z mladých hudebníků.
Barokní opery mají jednu velkou nevýhodu – pro dnešního diváka trpí jednotvárností. Většinou antický děj se posouvá dost pomalu, je vyjadřován řadou po sobě jdoucích árií, akcí je pramálo a opery jsou dlouhé. Orlando je přímo ukázkovým příkladem, jen pět postav, žádný sbor, celkem jednoduché libreto a skoro čtyři hodiny hudby. Ale jaké hudby! Nádherné árie plné vášně, žárlivosti a msty. Hudební doprovod je dokonalý, Jacobs si potrpí na barokní ozdoby a poetické pasáže střídá se vzrušujícími momenty. Režie se ujal Pierre Audi , Francouz původem z Libanonu, který je dlouhá léta uměleckým šéfem Nizozemské opery v Amsterodamu a Holland Festivalu. Premiéra této opery před necelými dvěma stoletími v londýském King’s Theatre vypadala určitě jinak. Audi udělal z Orlanda pyromana, oheň je přítomen od začátku až do konce představení, často na působivém videu v pozadí scény, Dorinda bydlí v dřevěné chatě, která se podle příběhu mění, v 1.dějství je to obyčejná chatrč, ve druhém ruina a v posledním znovu postavený domek čišící novotou. Divák si potřebuje zvyknout, ale po čase je stylizace dobře srozumitelná. Rakušan Christof Hetzer navrhnul adekvátní výpravu a soudobé kostýmy. Orlando je první opera, ve které Pierre Audi a René Jacobs spolupracují, je to vydařená produkce, doufejme, že oba něco připraví i do budoucna.
Ještě vydařenější než scénické ztvárnění je hudební zpracování. Všech pět sólistů vytvořilo ideální postavy, pěvecky i herecky. Není to žádná legrace, jsou totiž při tak dlouhé opeře téměř bez přestávky na jevišti, zejména titulní role je velmi náročná. Té se ujal americký kontratenor Bejun Mehta, majitel pevného, silně znějícího hlasu. Konkurence mezi kontratenory je dnes větší než mezi tenory, Bejun Mehta zpívá v největších operních domech a festivalech již dnes, jestli si dále povede tak jako v Bruselu, tak může být brzo slavný jako jeho příbuzný jmenovec Zubin. Naopak ještě na začátku kariéry je mladá talentovaná belgická sopranistka Sophie Karthäuser , která spíše platí za mozartovskou interpretku. V roli Angeliky byla rázná a sebevědomá. Švédská mezzosopranistka Kristine Hammarström má více zkušeností a její Medoro zněl jistě a ušlechtile. Jihokorejka Sunhae Im (Dorinda) vystupuje často s René Jacobsem v barokních operách, tam její hlas s menší silou, ale výbornou interpretační různorodostí dobře vyniká. Německý basbaryton Konstantin Wolff ztvárnil postavu kouzelníka a filosofa Zoroastra přesvědčivě, i když mu hlubší polohy ne zcela vyzněly. René Jacobs byl jako vždy do detailu připravený, a to vyžaduje i od orchestru. Většinou vystupuje s německými špičkovými soubory (Akademie für Alte Musik Berlin a Freiburger Barockorchester), vzhledem k finančním nárokům – zkoušel Orlanda v Bruselu čtyři týdny – tentokrát zaskočil belgický soubor s trochu zavádějícím jménem B’Rock, barokní orchestr v tradici La Petite Bande, který byl založen před sedmi roky. Své kvality potvrdil a Jacobs byl s jeho výkonem očividně spokojen, řekl bych i nadšen. Händlův Orlando byl jednou z nejzajímavějších inscenací, které bruselská opera tuto sezonu nabídla.
