V roce 1982 objevil tehdejší bruselský intendant Gérard Mortier německého návrháře výpravy Karla-Ernsta Herrmanna a nabídl mu režírovat Mozartovu operu La clemenza di Tito. Herrmann se stal v operním světě přes noc slavným. Dodnes mám před očima panensky bílou scénu s typickými ptačími rekvizitami, ještě zdařilejší než jeho současný Titus v pražském Národním divadle. Ony fetiše a bílá barva se staly základem všech jeho pozdějších inscenací, ať už je dělal sám nebo s manželkou Ursel. Když se Ursel Herrmannové zeptáte, jestli si někdy nepřekážejí nebo dokonce nehádají, pokud není předem určeno, co kdo bude dělat, řekne vám: „Na tuto otázku neexistuje žádná odpověď. To musí vzniknout svévolně z pracovního procesu. Je obtížné ty role předem stanovit. Já bych to přirovnala ke komuně. Většina z nich zkrachuje, protože lidé chtějí předem určit, co kdo bude dělat. Tak to nejde, je třeba se jen doplňovat tam, kde je to potřeba.“ „Čtyři oči vidí vždy víc než dvě. Režijní partner je zároveň kritický pozorovatel, který musí mít při zkouškách připomínky. Mě zajímá zejména držení těla a gestikulace účinkujících,“ dodává Karl-Ernst.
Tato inscenace byla původně představena v Amsterodamu v roce 2002, nynější intendant bruselské Královské opery Peter De Caluwe pracoval tenkrát v holandské opeře a dobře věděl, proč ji uvede i ve své první sezoně v Bruselu. Nutno ovšem říci, že se jedná o trochu změněnou produkci, jsou nejen jiní sólisté, ale zejména orchestr a dirigent a i režie je upravená. Pokud vznikne částečně cílená a částečně asi i náhodná symbióza všech faktorů, může vzniknout inscenace, která je svou výjimečností k vidění jednou za několik let, a tak tomu bylo v Bruselu nyní a také v Amsterodamu, kam se vše po 13 reprízách přestěhovalo.
Zaprvé: skladatel. Händel napsal spoustu oper, ale ne všechny jsou dramaticky tak silné jako právě Giulio Cesare . René Jacobs , který se kloní k autentické interpretaci, říká: „Žijeme v jiné době než Händel, jeho opery jsou publiku jinak servírovány, také nepijeme šampaňské během představení a nevycházíme ven ze sálu. To znamená, že je třeba škrtat, pro dnešního diváka jsou barokní opery příliš dlouhé. Citlivými škrty se jen zvýší dramatičnost díla. Zkrátil jsem nebo i vynechal řadu recitativů a každému ze šesti sólistů jsem vyndal jednu árii. Dále jsou menší změny v instrumentaci. Ve velkém sále je třeba zesílit basso continuo, občas jsem flétnami zdvojil party houslí nebo hobojů. Někdy jsem se také musel podřídit scénáři. Naštěstí znám Herrmannovi z Berlína, kde jsme spolu pracovali na Semele, znám je a pracuje se mi s nimi dobře.“
Zadruhé: režie, výprava a kostýmy. Jak již bylo řečeno, podělili se o vše Karl-Ernst a Ursel Herrmannovi. Jejich výprava je jako vždy vysoce estetická, ovšem jejich estetika je téměř vždy ve službě děje. Herrmannovci vyměnili egyptské pyramidy za Nil. Voda, i když není vidět, je po celé scéně. Důmyslný systém (samozřejmě bílého) rákosí, které se automaticky různě přesouvá, nabízí řadu úkrytů. K říčnímu pobřeží patří i stylizovaní ptáci a k těm nemá Herrmann, tělem a duší pravý divadelník, nikdy daleko.
Zatřetí: sólisté. Titulní roli psal Händel původně pro kastráta. Dnes ji představuje nejčastěji alt, někdy také kontratenor. Totéž u Tolomea. Vzhledem k počtu představení byly všechny větší role alternovány. Bruselská opera si mohla dovolit uvést obě verze ve hvězdném obsazení, i když se jednalo o mladé zpěváky. Julia Caesara zpíval kontratenor Lawrence Zazzo a altistka Marijana Mijanovič , oba pracují pravidelně s Jacobsem a oba byli skvělí. V roli Kleopatry se představila v Bruselu poprvé Danielle de Niese . Přes své mládí je Danielle už dnes hvězdou první velikosti. Kleopatra je její rolí, zpívala ji v Amsterodamu, Paříži, na Glyndebournském festivalu a nedávno také v New Yorku (Met) a Chicagu. Vizuálně je ideální představitelkou Kleopatry. De Niese je typická kosmopolitka: narodila se v Austrálii, její matka je ze Srí Lanky, otec je Holanďan a ona má americké občanství. Právě její exotická vizáž z ní dělá ideální Kleopatru. Navíc je de Niese opravdu velmi fotogenická a její CD-label (Decca) to také dobře ví a umí ji prodat. Přes všechny superlativy musí na sobě, zejména vokálně, ještě pracovat, i když byl její výkon v Bruselu lepší než na cédéčku s Händlovými áriemi. U francouzské, rovněž skvělé sopranistky Sandriny Piau je to spíše naopak. Rovněž dvojice Tania Kross a Brian Asawa (Tolomeo), Christiane Stotijnová a Charlotte Hellekant (Cornelia) a Anna Bonitatibus a Monica Bacelli (Sesto) byli pěvecky i herecky na vysoké úrovni. K nim je nutno přičíst sytý baryton Lucy Pisaroniho a vtipnou roli nepostradatelného francouzského kontratenora Dominiqua Visseho .
Za čtvrté: orchestr a dirigent. Dobře vážím svoje slova, když řeknu, že Freiburger Barockorchester je toho času (a už i nějaký čas předtím) nejlepší barokní orchestr na světě, určitě pokud ho řídí René Jacobs. Vím, že takové výroky jsou ošemetné, ale jejich dokonalá technika a sublimní cit pro partituru mi nedávají jinou možnost formulace. Takový barokní orchestr se nenajde ani v Itálii, ani v Anglii, ani v Beneluxu a ani ve Francii.
Pokud budete mít kdy možnost tuto inscenaci Giulia Cesara zhlédnout, neváhejte, tak má – a nejen podle mě – vypadat ideální hudební divadlo.
