Když se v dubnu roku 1978 v Královské opeře ve Stockholmu uskutečnila premiéra Le Grand Macabre György Ligetiho, mluvilo se o mezníku nejen v dějinách opery, ale hudby vůbec. Sám Ligeti tehdy o své opeře řekl: „Vezmete si kus husích jater, necháte je upadnout na koberec a budete po nich tak dlouho šlapat, až úplně zmizí. Tak se dívám na hudební dějiny a hlavně na dějiny opery.“ Tohle odvážné tvrzení je třeba relativizovat, nakonec se také ukázalo přehnané, ale „anti-anti-opera“, jak ji skladatel sám nazýval, přece vstoupila, i když jen omezeně, do hudebních dějin. Bruselská Královská opera pozvala ke spolupráci známou katalánskou divadelní skupinu „La Fura dels Baus“ a byla to dobrá volba. Možná až příliš dobrá, originální technické prvky na scéně byly tak velkolepé, že se divákům trochu ztrácela Ligetiho hudba a celkové divadelní pocity vůbec.
Ligeti se nechal inspirovat divadelním textem La ballade du Grand Macabre od bruselského autora Michela de Ghelderodeho. Z původní předlohy ovšem zůstala asi jen jedna pětina, Ligeti tam přidal dokonce blíže neurčenou politickou tajnou policii. Opera je sestavena z krátkých fragmentů, které nemají žádnou souvislost ani společné prostředí jako třeba Janáčkova opera Z mrtvého domu . Vše se točí okolo smrti. Výsledkem je jakási koláž středověkého úmrtního tance, mysterického ztvárnění, loutkového divadla a pouťového představení. Ligeti používá kromě baroka různé citáty z Monteverdiho, Mozarta a Wagnera. Chtěl jít proti tehdejší intelektuální soudobé opeře, ale nevědomky vytvořil své vlastní intelektuální pojetí hudebního divadla. Chtěl také, aby Le Grand Macabre bylo vždy inscenováno v jazyku té země, kde se právě hrálo, představení ve Stockholmu byla ve švédštině. Vzhledem k tomu, že Brusel je dvoujazyčný, nehrálo se ani ve francouzštině, ani v holandštině, ale v angličtině, s dvojími titulky.
Režisér Alex Ollé , spoluzakladatel La Fura dels Baus, se spolu s Alfonsem Floresem postaral o vynalézavou scénu. Na jevišti je po celou operu obrovské tělo ženy, hraje se na něm, kolem, nebo dokonce uvnitř. „Použijeme všechny otvory lidského těla“, slíbil předem Ollé. Pěvci se objevují nebo vylézají z očí, úst, hlavy, prsů a zadnice. Hraje se rovněž v útrobách těla, jako jsou střeva. Ono obrovské ženské tělo je nejdříve nahé, ale díky neobyčejně zdařilým video prvkům Franca Aleu se různě „obléká“, nebo až do kostry „svléká“. Kromě toho jsou různé části (třeba hlava) otáčivé.
Toto ztvárnění dělá sice dojem na diváky, ale odvádí pozornost od hudby a její interpretace a vůbec od celého děje, ať už je jakkoliv nesouvislý. To je škoda, protože mladý Angličan Leo Hussain řídil operní sbor a orchestr s velkým nadhledem a rytmickou jistotou. Výkony sólistů byly vyrovnané, jmenujme alespoň amerického tenoristu Chrise Meritta (Piet the Pot), belgického basbarytonistu Wernera Van Mechelena (Nekrotzar), kanadskou sopranistku Barbaru Hannigan (Venus) a amerického kontratenora Briana Asawu (Go-Go).
