Belgický ředitel madridského Teatro Real Gerard Mortier nabídl královské opeře v Bruselu, kde sám mnoho let šéfoval, koprodukci Mozartovy opery Così fan tutte v režii úspěšného filmového režiséra Michaela Hanekeho . Taková nabídka se neodmítá, a tak po madridské premiéře přišla na řadu i bruselská premiéra, ve stejné režii a se stejnými sólisty. Jestli ovšem tato inscenace naplnila všechna očekávání, zůstává otázkou. Očekávání bylo jak v Madridu, tak i v Bruselu velké. Rakušan Michael Haneke (71) má jako filmový režisér bezpochyby světové renomé, které získal ve festivalovém centru evropského filmu – Cannes. Jako by měl v jihofrancouzském městě předplatné na velké ceny. Uvedl se filmem Funny Games a již v roce 2001 získal Velkou cenu za La Pianiste. Ještě větší úspěch měl Haneke v roce 2009 s Das weisse Band a zejména s novým filmem Amour z minulého roku, oba filmy byly v Cannes oceněny nejvyšším vyznamenáním, Zlatou palmou, a Amour navíc získal Zlatý globus Amerického tisku, pět Césarů v Paříži, jednoho Oscara v Hollywoodu a dvě ceny ve Velké Británii. Na pozvání Mortiera debutoval jako operní režisér v roce 2006 v Paříži s Donem Giovannim, Così je teprve jeho druhá operní režie a na třetí si asi budeme muset několik let počkat, dojde-li k ní vůbec někdy. Haneke se na Così očividně těšil, „často po mně chtěli, abych režíroval Aidu nebo Prsten Nibelungův“, říká Haneke. „To se ale nikdy nestane, já jsem realistický režisér a věrohodnost je základem všeho, co dělám. Mozartova opera mě vždy fascinovala, jedná se o příběh lidských bytostí s komplexními relacemi. Je to pro mě velká čest, být celý čas obklopen tak nádhernou hudbou.“ Haneke trochu upravil da Ponteho libreto, Despina není služka dvou sester, ale sebevědomá žena, která navíc flirtuje s Donem Alfonsem, který chce mladým párům ukázat, že manželství není jen procházka růžovým sadem. Haneke je perfekcionista, vše musí do detailů sedět. Zkoušky v Madridu trvaly devět týdnů, obvykle je to jen šest týdnů, v Bruselu to bylo o něco méně. Oba páry byly oblečeny do dnešních šatů, jen pár Despina – Don Alfonso zůstal v dobových oblecích a v parukách. Děj se odehrával v typickém italském „palazzo“ a jen zdařilé osvětlení zahrady v pozadí měnilo scénu na den, večer a noc. V Madridu dirigoval tamní orchestr Sylvain Cambreling, kdysi šéfdirigent bruselské opery, v Bruselu převzal vedení Francouz Ludovic Morlot , který často diriguje velké orchestry včetně České filharmonie. Orchestr královské opery neměl zrovna svůj nejlepší den, určitě ne lesní rohy, přesto Morlot předvedl dobrou práci. Ze sólistů měl nejlepší umělecký životopis argentinský tenorista Juan Francisco Gatell (Ferrando), technicky byl jistý, ale jeho hlas nezněl vždy zrovna příjemně. Víc se mi líbil mladý Němec Andreas Wolf (Guglielmo) a hlavně všechny ženské role: fotogenní Němka Anett Fritsch (Fiordiligi), Italka Paola Gardina (Dorabella) a švédská sopranistka Kerstin Avemo (Despina). Mozartovský specialista z Velké Británie, William Shimell , byl nenápadný, ale dobře disponovaný Don Alfonso. (Shimell také vytvořil roli Geoffa v Hanekeho filmu Amour.) I když představení zřetelně gradovalo do zdařilého konce, měl jsem z této inscenace jen slušný dojem a to je na Hanekeho málo. Je běžné, že když máte velká očekávání, tak jste většinou trochu zklamán, a takový pocit jsem měl i já, když spadla opona.
