Je to skoro neuvěřitelné, ale Dvořákova nejpopulárnější opera Rusalka ještě nikdy nebyla představena v bruselské královské opeře. A to i přesto, že je celkem pravidelně uváděna v německých operních domech a před nedávnem ji režíroval Robert Carsen v Paříži. A jelikož je málo oper s vánoční tematikou, vybral intendant Peter De Caluwe Rusalku na závěr roku 2008. Protože požádal o režii často provokujícího Nora Stefana Herheima , dalo se očekávat místo poetické pohádkové inscenace spíše představení, které nikoho nenechá v klidu. Tato představa se v Bruselu také bezezbytku splnila.
Norský umělec na sebe upozornil před několika roky v Salcburku Únosem ze serailu , ke kterému napsal nové libreto, a minulé léto v Bayreuthu nevšedním Parsifalem . Mezitím odřekl nabízené místo uměleckého ředitele v nové Opeře v Oslo. „Moje Rusalka není v žádném případě pohádkový přepis pro vánoční dny a konec roku. Doporučuji nechat raději děti doma“, vysvětluje svoji vizi Stefan Herheim. „Zvolil jsem rezolutně realistický jevištní obraz. Je to ulice, ve které se nikdo necítí doma. Přesto je voda všude cítit, déšť však představuje nepochopenou Rusalku a rovněž její utopené slzy.“ A skutečně, Herheim transponoval poetické Kvapilovo libreto do dnešních městských dnů: žádné malebné jezero v lesní přírodě, ale šedivá kafkovská ulice v jakémsi městě s barem a stanicí metra, kde se potkávají obyčejní obyvatelé, děti z hudební školy, pospíchající cestující a také prostitutky a narkomani. Taková transpozice Rusalky nutně vyvolává u každého diváka nadšení nebo odsouzení. Podle reakce při děkovačce většina návštěvníků premiéry patřila do té první skupiny. Herheimovu vizi považuji za akceptovatelnou, i když Kvapil i Dvořák měli kdysi úplně jinou představu. Bohužel dnešní režiséři mají jednu velkou nevýhodu, a to titulky. V Bruselu visí nad jevištěm dokonce dvě titulkové obrazovky, jedna ve francouzštině a druhá v holandštině. Ne vždy dělají pěvci to, co zpívají, libreto prostě neodpovídá zcela ději na jevišti a tak tomu bylo i v Bruselu.
Dvě německé ženy, Heike Scheele (výprava) a Gesine Völlm (kostýmy), vytvořily sice velmi drahou, ale i velmi působivou jednotnou scénu. Městské domy netvoří jen dekoraci, také se v nich hraje. Herheim přímo vyzařuje spoustou fantazie. Jeden z domů má dole výkladní skříň, ve které se střídají prostitutky (bordel), nafukovací loutky (divadlo) a půlky prasat (řeznictví). V 1. patře jsou pokoje prostitutek a později obývák vodníka. Z podzemí se podle potřeby vynořují uliční lampa a reklamní sloup, který se mění v akvárium s Rusalkou ve vodě. Herheim si přizpůsobil postavy po svém. Princ je námořníkem, Rusalka se mění z vodní víly na ženu volných mravů, oškubaná Ježibaba prodává u vchodu do metra květiny, kuchtík a hajný jsou policista, kněz a řezník. Nejhůře dopadnul starý dobrý vodník, z kterého se vyklubal sériový vrah, který zavraždí skoro všechny hlavní postavy a na konci je zajat policejní eskortou. Téměř všechny podstatné změny mají ale svou logiku a zapadají do děje. Herheimova Rusalka není žádným režijním modelem, ale určitě možnou variantou.
Protože bylo naplánováno 11 repríz v krátkém časovém úseku, sáhla opera rovněž k dvojímu obsazení. Při premiéře na sebe upozornila Ruska Olga Gurjaková v titulní roli. Pěvecký part ji nedělal žádné potíže a navíc je velmi fotogenická. To nelze říct o německém tenoristovi Burkhardu Fritzovi , určitě bych dokázal představit prince jak hlasem, tak i figurou lepšího. Úspěch měla i Němka Doris Soffel , má krásný ohebný hlas, ale Ježibaba by slušela víc temněji zabarvenému altu. Musíme prostě zapomenout na Soukupovou, Hakena a jiná jména ze zlaté doby českého zpěvu. Velmi se mně zamlouvala Američanka Stephanie Friede jako Cizí kněžna, která vlastní zvučný mezzosoprán a navíc má sebejisté vystupování. K pozitivům patřil nesporně i vizáží černý vodník Willard White z Jamaiky. To nejlepší na konec: orchestr bruselské královské opery a jeho dirigent Adam Fischer . Tento rodák z Budapešti je sice již léta zářící stálicí na evropském dirigentském nebi, ale v bruselské opeře to byl jeho debut, a jaký! Fischer je povahou tichý, na první pohled trochu neprůbojný umělec, zdání však klame. Fischer ví přesně čeho chce dosáhnout, doslova se mazlí s každým tónem a to bylo také od prvního taktu slyšet. Operní orchestr hrál absolutně přesně a s jímavou zvukovou hloubkou, jakoby v orchestřišti seděli vybraní slovanští hudebníci. Tak skvěle jsem tento určitě velmi dobrý orchestr ještě nikdy neslyšel hrát. Tandem Herheim – Fischer přichystal divákům nezapometulný večer.
