V žebříčku zájmu posluchačů stojí Salome Richarda Strausse spíše na okraji zlatého operního pokladu, a tak je každá nová inscenace této opery, která zařadila skladatele na přední místo v hudebních encyklopediích, ve středu mediálního zájmu. Dva roky po uvedení Elektry se belgický režisér Guy Joosten vrátil do královské opery v Bruselu a opět s Richardem Straussem. Jeho zpracování stejnojmenné divadelní hry Oscara Wildeho potěší, ale nenadchne. Tak se dá asi charakterizovat produkce, která měla předtím svou premiéru v Gran Teatre del Liceu v Barceloně.
Joosten transponoval příběh do dnešní doby, na scéně se pohybují Herodesovi hosté v módních oblecích a hlídači Jochanaana vyměnili kopí za kalašnikovy, Naraboth se neusmrtí dýkou, ale dostane kulku právě touto zbraní. Jestli se Rusové něčím stali slavní, tak určitě kalašnikovem; operní režiséři ho v posledních létech používají v každé druhé opeře. Výprava Rakušana Martina Zehetgrubera je ponurá a představuje rozpadající se říši vladaře. Zehetgruber pracuje často s Joostenem a výsledky jsou skoro vždy pozitivní, tentokrát chybí dekoraci přesvědčivější identita. Heide Kastler , rovněž Rakušanka, navrhla odpovídající černě laděné kostýmy, jen ženy se vyjímají, Salome nosí bílé a Herodias výrazně červené dlouhé šaty.
Celá opera má dvě výrazná místa: tanec sedmi závojů a závěrečnou árii Salome. Obě se vydařily i díky Joostenově logické režii jednotlivých postav. Obtížnou titulní roli vytvořila jihoafrická sopranistka Amanda Echalaz . Má pevný hlas bez jakýchkoliv technických potíží a mladistvý výraz. Strauss by byl asi spokojen, „je to partie pro šestnáctiletou dívku s hlasem Isoldy“, charakterizoval kdysi Salome. Matku Salome Herodias výborně přednesla Němka Doris Soffel . S touto rolí hostovala mimo jiné v Římě, Mnichově, Madridu, Paříži a Washingtonu. (V Bruselu zpívala Ježibabu v Rusalce, reprízu této zdařilé inscenace Stefana Herheima v hudebním nastudování Adama Fischera uvede královská opera v březnu.) Pozadu nezůstali ani mužské postavy, jmenujme alespoň dva americké pěvce, tenoristu Chrise Meritta (Herodes) a barytonistu Scotta Hendrickse (Jochanaan). Operní orchestr řídil známý italský dirigent Carlo Rizzi (je doma jak ve Scale, tak i v Met nebo Covent Garden). I když bruselský orchestr dobře zná, dirigoval zde Traviatu, Bohému a rovněž pěveckou soutěž královny Alžběty, byl jeho výkon tentokrát průměrný.
