Po bouřlivé inscenaci Rusalky, která rozdělila příznivce Dvořáka do dvou nesmiřitelných táborů, představila bruselská královská opera něco úplně jiného. Death in Venice (Smrt v Benátkách ) Benjamina Brittena je poslední operou anglického skladatele. Bruselská opera ji připravila v koprodukci s English National Opera a po Londýnu bude v roce 2011 také převzata milánskou Scalou. Tradiční ztvárnění anglickou špičkovou režisérkou Deborah Warner oba tábory zase sjednotilo, ohlasy byly na výsost příznivé a po právu.
O scénář této málo prováděné opery se postaral nikdo jiný než Thomas Mann svým stejnojmenným románem Der Tod in Venedig. Libreto napsala Myfanwy Piper a na přání skladatele jej dost zkrátila. Děj opery o platonické lásce známého bavorského spisovatele Gustava von Aschenbacha a polského chlapce Tadzia je jednoduchý. Tím více problémů přináší tvůrcům inscenace stále se měnícími krátkými scénami. Warnerová, která se proslavila hlavně režiemi divadelních her a návrhář scény Tom Pye to vyřešili finančně levným, ale o to více působivým řešením. Kromě scénky na parníku, která si vyžádala větší technické nasazení, spíše jen naznačují o co jde, ať už je to moře, nádraží Lido nebo benátské gondoly. Stylově hezké kostýmy Chloe Obolenské jen doplňují pěkný celkový dojem. Nelze ovšem zapomenout na originální choreografii Kima Brandstrupa . Warnerová situovala příběh zhruba do doby, kdy Mann svou novelu psal a znovu dokázala, že lze dosáhnout zcela osobního a citlivého pojetí bez časové transpozice.
Tak jako scénický dojem, upoutala posluchače i vzorová interpretace. Předem je nutné zdůraznit, že Smrt v Benátkách stojí a padá s výkonem představitele hlavní role von Aschenbacha. On je na jevišti od prvního do posledního taktu celé opery, kdy umírá na mor. Brusel zvolil pro tuto velmi těžkou postavu dva alternující anglické tenory. Původně měl zpívat na premiéře Ian Bostridge, ale vzhledem k onemocnění ho musel nahradit na poslední chvíli John Graham-Hall . V první chvíli jsem byl trochu zklamán, ale Graham-Hall zpíval a hrál tak, že mě nechal na Bostridge úplně zapomenout. On má zkušenosti nejen z Brittenem, ale i českou operou (Káťa Kabanová, Příhody lišky Bystroušky, Julietta). Dobře mu sekundovali další sólisté; je jich v této opeře požehnaně: šestnáct. Orchestr opery hrál rytmicky precizně a v perfektní souhře, což byly akcenty dirigenta Paula Daniela .
Death in Venice se stala známou díky Viscontiho filmu. Opera samozřejmě nedisponuje stejnými prostředky, ale nápady hýřící produkce Deborah Warner se dost přiblížila slavnému filmovému zpracování. I když je celá Brittenova opera vlastně jakýmsi monologem stárnoucího spisovatele a pro posluchače dost náročná, sledují se zájmem toto přitažlivé hudební divadlo do posledního akordu. Tak tomu bylo i v Bruselu, kde tvůrcům této inscenace připravilo publikum dlouhé ovace.
