Skvělé hudební divadlo vyžaduje silné dílo, přesvědčivé sólisty, motivovaný orchestr a nápaditou režii. Na papíře to nevypadá nemožně, ale ve skutečnosti se všechny tyto prvky sejdou málokdy. Již dlouho jsem v opeře nezažil tak působivý večer, jako při premiéře Elektry Richarda Strausse v bruselské královské opeře. Tato inscenace, v koprodukci s Gran Teatre del Liceu v Barceloně, měla všechny požadované atributy. Straussova „Tragedie in einem Aufzug“ stojí a padá s třemi hlavními ženskými představitelkami: Elektrou, její sestrou Chrisothemis a jejich matkou Klytämnestrou. Všechny byly excelentně obsazeny, orchestr opery vytáhl téměř vše z bohaté orchestrální partitury a režie udržela napětí do poslední scény této nevšední opery.
Guy Joosten je momentálně nejvíce žádaný belgický operní režisér. Tak jako jeho mladší bratr Luc (ten se právě stal šéfem dramaturgie Vlámské opery) začínal s činohrou (Burgtheater Vídeň, Hamburk), operu režíroval poprvé v roce 1991 a od té doby je žádán ve velkých operních domech v Evropě a Americe (Metropolitní opera). Joosten vynechal, tak jak si ve scénografii přál slavný libretista Hugo von Hofmannsthal (Elektra podle Sofoklese byla jeho první spolupráce se Straussem), veškerou archeologickou a klasicistní atmosféru. „Samozrějmě vidím téma pomsty jako velmi důležitý aspekt lidské psychiky. A tam stojí Sigmund Freud vždy blízko,“ řekl mi Joosten po bruselské premiéře. V některých scénách ani příliš nevyzdvihoval řeckou mytologii, ale spíše křesťanství: Elektra myje Oresteovi nohy (jako Maria Magdaléna Ježíšovi) a osušuje je vlastními vlasy. Joosten aktualizuje s úspěchem antickou předlohu do současné doby. Příběh se odehrává v jakémsi dezolátním ženském vězení. Jednotnou výpravu (kromě úvodu a závěru) a kostýmy navrhl Angličan Patrick Kinmonth , který rovněž režíruje opery (Deutsche Oper Berlín, Kolín, Paříž).
Vydařený scénický záměr, určitě v dramaticky tak vypjaté opeře jako je Elektra, je nejen záležitostí hlasů, herecký projev hraje téměř stejně důležitou roli. Všechny tři hlavní ženské postavy byly jak pěvecky, tak herecky vynikající. Mladá Němka Evelyn Herlitzius hrála prim, nic na tom nemění fakt, že v titulní roli teprve debutovala. Doufejme, že její krásně znějící soprán neotupí wagnerovské velkorole (Brünnhide, Isolde). Na stejné úrovni byla rovněž její krajanka Doris Soffel (Klytämnestra), typická straussovská interpretka (v Bruselu zpívala minulý rok ježibabu v Rusalce). K téměř nedostižné trojici prvního obsazení se řadila mladá Holanďanka Eva-Maria Westbroeck jako Chrysothemis. V Barceloně se představily mnohem zvučnější jména a znovu se potvrdilo, že více někdy znamená méně. Škoda, že celkem solidní Gerd Grochowski jako Orestes vyzněl vedle výborného tria celkem mdle.
Strauss zkoušel v Elektře zvukové možnosti mezi hlasem a orchestrem, bruselský operní orchestr sice neměl požadovaných 111 hudebníků, „jen“ 84 členů, ale i to je dnes velké číslo. Německý dirigent Lothar Koenigs (šéfdirigent Welsh National Opera) řídil celek s citem, prakticky nikde nepřehlušil sólisty a i v těch několika málo méně exponovaných pasážích ukázal smysl pro vyváženost.
Mirek Černý
