Bruselská královská opera se činí. Jako první opera mimo německé území, získala nejvyšší počet oznámení pro nominace v prestižním časopise Opernwelt. Může nás těšit, že horkým kandidátem je inscenace nevšední Rusalky v režii Stefana Herheima. Ve stejný den jako tato zpráva se uskutečnila obnovená premiéra opery The Rake’s Progress , tedy Život prostopášníka Igora Stravinského. A i zde by se našli kandidáti na cenu, například kanadský režisér Robert Lepage nebo návrhář scény Carl Fillion , rovněž Kanaďan.
Stravinského opery jsou dost zvláštní, Život prostopášníka je silně ovlivněn Mozartem, Stravinskij používá nejen malý mozartovský orchestr, ale i moralizující epilog, jako by Donu Giovannimu z oka vypadl. V době kdy Stravinskij tuto operu psal, tedy koncem čtyřicátých let, nacházel se v silně neoklasicistické periodě, to se nedá přeslechnout. Libreto mu napsali Američané Auden a Kallmann podle cyklu kreseb anglického malíře Williama Hogartha z 18. století. Režisér, scénárista, autor divadelních her, filmař a herec Robert Lepage si udělal jméno používáním nových technologií, zejména se svou multidisciplinární společností Ex Machina. A své pověsti dělá čest i ve Stravinském, na scéně se střídají těžařské věže, automobily, nafukovací karavany, video, sugestivně projektované ulice velkoměsta na velkoplošném plátně, skutečně vypadající moře, bazény, atd. S pomocí scénografa Carla Filliona a autora kostýmů Françoise Barbeaua Lepage transponoval příběh z Anglie 18. století do Ameriky těsně po 2. světové válce. Nechal se inspirovat životním příběhem skladatele a umístil děj do Hollywoodu (Stravinskij tam bydlel), místa showbyznysu, slávy a peněz. A je to vtipné, Trulove je farmářem na divokém západě a prostopášník Tom Rakewell neodjíždí s Nickem Shadowem do Londýna, nýbrž do města filmových ateliérů. Lepageho režie nenechává nic na náhodě, každá sebemenší scénka je propracovaná do nejmenšího detailu, ovšem ve jménu celku. Výsledkem je vtipné, bystré a žertovné hudební divadlo, které mezitím, vždy s úspěchem, bylo představeno také v operních domech v Lyonu, Madridu, San Franciscu, londýnské Covent Garden a milánské Scale.
Pro většinu hudebníků je interpretace Stravinského hudby svátkem. Zeštíhlený orchestr opery řídil mladý holandský dirigent Lawrence Renes s přehledem a také nelze opomenout homogenně znějící sbor opery. Obsazení sólistů, ve kterém vévodil londýnský tenor Mark Padmore v náročné titulní roli, bylo trochu nevyvážené. Nejvíc se mu blížila anglická sopranistka Sally Matthews (Anna). Německý komorní pěvec Dietrich Henschel (Shadow) interpretoval s citem, ale jeho dynamické možnosti jsou v některých registrech trochu omezené. Dále na sebe upozornili Nathan Berg (Trulove), Tania Kross (Baba) a John Graham-Hall (Sellem). Vzhledem k většímu počtu repríz zpívali v druhém obsazení Rosemary Joshua , Tom Randle a další.
Život prostopášníka v režii Roberta Lepageho nabídl divákovi nejen úsměvný divadelní žert, ale díky Stravinskému také notnou porci morálky a té je v dnešní době potřeba jako soli.
