Na svém abonentním koncertě řady B4 hrála Česká filharmonie pod taktovkou Tomáše Netopila v značně obměněné sestavě oproti posledním koncertům, což bylo rozpoznatelné nejen zrakem, ale především sluchem. Smyčce tentokrát tak neladily a celkový zvuk pléna postrádal tonální vyrovnanost a hebkost, na niž jsme u této značky zvyklí. Již minule jsem psal o syrovějším, drsnějším zvuku (recenze zde), dokonce jsem to uvítal jako náznak jakéhosi trendu (je-li to ovšem trend trvalejší povahy), tentokrát bych však hlomozivou hlučnost, jež byla zvukovým stigmatem večera, nevítal až tak vřelými slovy.
Úvodní suita z opery Hippolytos a Aricia Jeana-Philippa Rameaua byla zahrána na vcelku přijatelné úrovni, se všemi základními stylovými atributy poučené interpretace a v komorní sestavě (1 cb, 3 vc, 2 fl, 2 ob, 1fg, 1cor), která však tím více dala nahlédnout do střev orchestru nehrajícího toho večera v ideální dispozici.
Hlavním magnetem večera byla ovšem přítomnost jednoho z největších žijících mistrů klavíru, Rudolfa Buchbindera, specialisty na hudbu vídeňského klasicismu. Provedl s filharmoniky Beethovenův Koncert č. 1 C dur způsobem, jenž utkví dlouho v paměti jako stylově vzorové provedení, respektující všechny idiomy hudební řeči mladého Beethovena, a co více, jako vrcholná ukázka muzikantské spontaneity na jedné, a ušlechtilého akademismu na druhé straně – což se na první pohled zdá jako protimluv, ale rakouský pianista dokázal, že tomu tak nemusí být. Ne vše bylo zcela ideální, zejména zpočátku bylo patrné, že se umělec teprve sžívá s nástrojem i akustickými poměry sálu, ale s každým dalším taktem vystupovala do popředí absolutní suverenita a nadhled umělce, který ve své více než šedesátileté kariéře věnoval Beethovenovi zásadní pozornost. Zmiňme tu jen vysoce oceňovanou integrální nahrávku Beethovenova klavírního díla, kterou vytvořil v letech 1976-1982 pro label Teldec. Byl to Beethoven zasněný, přemýšlivý, ve volné větě, jež byla vystavěna s impozantním obloukem ve vzníceném středním dílu, v krajních větách pak zcela dominovala neokázalá hravost, lehkost a vtip – kvality, jež našly své nejpřesvědčivější naplnění zejména ve strhujícím Rondu. Beethoven napsal pro první větu celkem tři kadence, Buchbinder zvolil tu nejméně hranou, nápaditě exponující prakticky veškerý tematický materiál věty. Jeho projev překypuje vnitřní oduševnělou radostí, byť ta je neustále krocena jistou zdrženlivostí. Vždyť Buchbinderův Beethoven je pevně zakotven ve vídeňském klasicismu, odtud se logicky bere onen agogicky střídmý výraz. Je to hra spíše pro znalce než pro široké publikum, plná jemných fines a nuancí (úžasná subito p!), vylehčené perlivé techniky, ale i hravé grácie a noblesy. V epizodách Ronda však znělo tolik bezprostřednosti, že to muselo strhnout všechny bez rozdílu. Bylo požitkem sledovat, jak rytmický nerv výraznými sforzaty a velmi sexy synkopami pronikavě tvaruje hudební myšlenky a dává vyniknout mladistvému elánu svého tvůrce. Přináší-li umělcovo stáří vyzrálost, nadhled a odstup, pak se nám těchto kvalit v podání Rudolfa Buchbindera dostalo ve vrchovaté míře. Přiznám se nicméně, že jsem v průběhu provedení myslel na slova ruského pianisty Grigorije Sokolova, který odmítá hrát s orchestrem, protože, jak říká, nemůže totálně kontrolovat své pojetí, a musí se o ně kompromisně dělit s dirigentem. Zde byla kamenem úrazu příliš hlučná, až lomozivě přehlcená hra filharmoniků, hrajících v nesmyslně velkém obsazení. Škoda, že Tomáš Netopil nedokázal orchestr vést ke komornějšímu projevu, který by mnohem více vycházel vstříc Buchbinderovu niternému pojetí. Jako encore zahrál čtyřiasedmdesátiletý velmistr klaviatury 3. větu ze Sonáty d moll op. 31/2 zvané Bouře, ve svižném efektním tempu a bez repetic (logicky s ohledem na to, že jde o přídavek na rozloučenou) – zaujal mne především plasticky vypíchnutý cantus firmus, který Buchbinder objevil ve středních hlasech.
Druhá polovina večera byla vyplněna standardně zahranou Symfonií B dur č. 4. Beethovenův rok, kdy slavíme 250 let od narození génia, přináší povinnost hrát jeho díla ještě častěji než normálně. Při tomto provedení, v mezích abonentního koncertu vlastně nijak špatném, ale také zcela nevzrušivém a v detailu jen přibližně odehraném, jsem však toužebně myslel spíše na kvalitu než kvantitu. Nejde o ojedinělé kiksy, ale o živost, krevnatost, bezprostřednost provedení – když už se smíříme s tím, že pro inovativní koncepci se, po odchodu velkých mistrů minulosti, dnes nedostává osobností. Beethovenská interpretace se, až na naprosté výjimky, v posledních desetiletích neposouvá nikam kupředu, ani v její kolébce Evropě, ani na jiných kontinentech. Jako by zamrzla ve všespasitelné spokojenosti s dosaženým standardem. Jistě vysokým, pokud jde o technické parametry – ale přešlapujícím bezradně na místě. Čekání na příchod nového Furtwänglera, Karajana, Abbada bude zřejmě v jubilejním beethovenském roce zvláště bolestné.
