Vladimir Ashkenazy pro někoho provokativně, pro jiného objevně připomněl v lednu hudbu stalinské doby, která dnes není kvůli své prorežimní angažovanosti běžnou součástí repertoáru. Rozhodnutí dirigenta rozloučit se s angažmá v České filharmonii právě tímto způsobem a ne třeba cyklem mahlerovských, dvořákovských, beethovenských nebo šostakovičovských symfonií je třeba respektovat. „Stalinský“ cyklus uvede s orchestrem v Německu, Rakousku i v USA a nepochybuji o tom, že s úspěchem. Nejsem si však jistý, že jsme u nás už schopni dostatečné sebereflexe, nadhledu a nadsázky. Přece jenom mnoho skutečností je ještě příliš živých. Vnějším impulsem prý bylo i padesáté výročí Prokofjevoy smrti, které se shoduje s úmrtím Stalina (5. 3. 1953).
Na koncertech 9. a 10. 1. zaznělo angažované Prokofjevovo oratorium Na stráži míru a geniální skrytě protirežimní Šostakovičova 13. symfonie na Jevtušenkovy texty. Není sporu o tom, že skladatel v oratoriu odvedl výbornou řemeslnou práci, nicméně po 20 minutách jsem si začal přát, aby už byl konec. Z oslavné skladby šel mráz a působila na mě, jako by z rakve vyšel kostlivec. Sugestivní recitační a pěvecký výkon předvedla mezzosopranistka Charlotte Hellekant . Jinak výborné provedení symfonie kazily občas nepřesné nástupy a nesouhra. Skvěle se uvedl basista Sergej Leiferkus . Naprosto spolehlivou oporou v obou skladbách byl fantasticky zpívající Pražský filharmonicý sbor .
