Bušení do železné opery po páté

Z provozních důvodů musel Miloš Štědroň omezit původní počet postav Klímova textu a v závěru opery jej ještě doplnil o verše Jakuba Demla. Stejně tak komorní bylo obsazení orchestru (pikola, klarinet, basklarinet, fagot, trubka, trombony, tuba, bicí, první a druhé housle a první a druhé violoncello), jehož barev a vzájemných kombinací dovedl Miloš Štědroň velmi dobře využít.

Skladatel vyšel z Klímova dělení dramatu do tří aktů. V prvním se čtyři absolventi gymnázia sejdou čerstvě po maturitě, ve druhém se na tomtéž místě a v tentýž den setkají ve svých padesáti letech a znovu se schůzka koná po dalších 25ti letech. Miloš Štedroň vybral z Klímovy předlohy to podstatné a přepracoval ji ve smysluplné a výstižné libreto. Na konci prvního aktu se na scéně objevilo několik baletek – symbol mladistvé nevinnosti a ideálů (?).

Druhý akt patřil sólo postavě jednoho ze spolužáků, komentujícího monotónním způsobem průběh dosavadního života každého z nich. Hudebně je to vyjádřeno specifickým a originálním minimalem ve smyčcích, ke kterému se v závěru aktu přidaly žestě. Třetí akt změní světla scény. Beznaděj, prázdnota a tragikomedie závěrečného aktu je výstižně vyjádřena i po hudební stránce. Miloš Štědroň se podobně jako Klíma dostal až k samé podstatě jednotlivých postav jak textem libreta, tak především po hudební stránce. Na závěr aktu a celé opery se k sólistům přidal sbor. Verše Jakuba Demla v interpretaci sólistů a sboru, přirozeně vklíněné do Klímova textu, uzavřely celé osmdesátiminutové dílo. Je dobře, že si Miloš Štedroň vybral v dnešní době ne příliš atraktivní, byť navýsost aktuální téma a že nešel metodou pokus-omyl-experiment, jak tomu v případě mnoha soudobých děl bývá.

Opera Miloše Štědroně by si rozhodně zasloužila další provedení. Orchestr pod taktovkou Jiřího Petrdlíka hrál slušně. Zajímavá byla choreografie Petra Šimka – zvláště na konci prvního aktu – jakési živé obrazy mladých dívek. Jednotlivým sólistům (Jakub Tolaš , Marek Olbrzymek , Zoltán Korda a Zdeněk Plech ) nebylo zpočátku vůbec rozumět, ale později se přeci jenom trochu „rozezpívali a rozehráli“. Nejlepší z nich byl pěvecký i herecký výkon tenoristy Marka Olbrzymka. V rámci finančních i prostorových možností si se scénou a kostýmy poradil jejich autor Dušan Šoltys úspěšně.

Jednoduše řečeno se Miloši Štědroňovi jeho první opera opravdu povedla a nasadila laťku dalšímu adeptovi „bušícího“ dění. Je dobře, že vedení opery Národního divadla podobné projekty podporuje a dává šanci mladým autorům vypořádat se jak s nelehkým hudebním žánrem – operou, tak s prostorem kamenného divadla, byť v jeho předželeznooponové podobě.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější