Abonentní koncert České filharmonie řady A3 přinesl symfonická díla dvou vídeňských klasiků, Beethovena a Schuberta, která orámovala Rendering, kompozici Luciana Beria z roku 1989. Program, chtělo by se říci, tradiční, opřený o dva standardní klasiky, si však v průběhu večera získal posluchače svou promyšleností a vnitřní sofistikovaností, byť ta se mu neodhalovala na první pohled. Navíc měl večer patřičný tah, s účinným vyvrcholením, které přineslo Byčkovovo podání Beethovenovy Sedmé. A do třetice musím s velkou libostí konstatovat, že zvuk České filharmonie se poznenáhlu mění, do tradičního tonálně uhlazeného měkkého témbru orchestrálního pléna, který byl vždy výstavním znakem tělesa (byť byla i horší léta, kdy to tak zcela neplatilo) začínají pronikat ostřejší barvy, celkově syrovější, drsnější sonická charakteristika. Inspirovali se filharmonici zvukovým obrazem, který slýcháme u některých německých, holandských či belgických souborů? Svou roli jistě sehrává i rozsazení s primy nalevo a sekundami napravo, které posiluje barevnost i prostorovost na úkor souhry. Zvuk filharmoniků připomínal, byť prost autentistických ambicí, třeba Deutsche Kammerphilharmonie Bremen pod taktovkou Paava Järviho. Ať budeme hledat kořeny této proměny kdekoli, je to jen a jen dobře. Barevná šťavnatost současného zvuku ČF evokuje výtvarné analogie: jako by jemně opalizující štětec Corotův, Monetův či Pissarrův teď převzala drsnější ruka a paleta Matissova, Kirchnerova, Beckmannova či Kandinského.
Nové barvy se objevily hned v úvodní Schubertově Nedokončené a daly této symfonii trochu odlišný zvukový háv. Možno se přít, zda to byla změna k lepšímu či nikoliv – pro mne to byl docela osvěžující pohled na snad až příliš obehranou klasiku. To se však orchestr teprve dostával do tempa, takže ne vše vyznělo v detailu stoprocentně (trombony se rytmicky hledaly, violoncella zněla ve vedlejším tématu prvé věty trochu přiškrceně).
Výstižnou odpověď na to, proč Italové tak milují právě Schuberta, předložil Semjon Byčkov Beriovou skladbou Rendering. Je to půvabná Schubertiana z pera italského modernisty, který tu skládá hold vídeňskému tvůrci, tedy nikoli pokus o rekonstrukci. Tematicky Berio čerpá ze skic k ani nezapočaté kompozici Symfonie D dur z léta posledního roku 1828. Berio v tomto osobním vyznání, dovedně míchajícím barvy i styly, šetří Schubertův mélos, ale zároveň přimíchává decentně idiomy svého autorského jazyka. Předkládá posluchači dochované fragmenty, jež prokládá svými nápaditými vsuvkami, ohlašovanými témbrem celesty. Kompoziční dovednost, s níž se styly přelévají jeden do druhého, je vskutku imponující, stejně jako instrumentační mistrovství. Berio ostatně přesně převzal ve snaze co nejvíce se přiblížit schubertovskému zvuku instrumentář jeho Nedokončené (i se třemi pozouny). Orchestrální barva někdy připomíná Respighiho, jindy Roussela, ale nad vším zní Schubertovy melodie, ve třetí větě dokonce i jeho kontrapunktické pokusy (příprava na studium kontrapunktu, jež rovněž přeťala smrt), pikantně prošpikované beriovskými protivětami. Provedení nebylo zdaleka jen informací o nepříliš hraném díle, ale mělo všechny znaky plnohodnotného nastudování, Byčkovovi se podařilo namíchat vyvážený koktejl středomořských a schubertovských ingrediencí a servírovat jej v apartním ustrojení. Cisalpina a Transalpina si zde podávala ruce s velkým vnitřním souzněním.
Přiznal jsem se před časem, že na koncert, kde mne čeká jedna z Beethovenových Devíti, dnes přicházím spíše s obavami. Skepse pramenící ze zkušenosti domácí produkce mi říká, že beethovenský kánon už nelze ničím obohatit, že k vrcholným interpretacím pod taktovkou Furtwänglera, Karajana, Abbada či Haitinka už nelze nic smysluplného přidat, ba že se jim ani nelze přiblížit na doslech. Obavy aspoň pro tentokrát zcela zbytečné. Výkon České filharmonie ve středu 15. ledna znovu potvrdil, jak velký je její kvalitativní odstup od ostatních pražských orchestrů, ba dokonce se zdá, že se v posledních letech dále zvyšuje. Slyšel jsem v Rudolfinu Sedmou až příliš často, ale teprve včera jsem ji slyšel na úrovni, jež snese vrcholná evropská měřítka. Ne snad pokud jde o objevnost koncepce, ale jadrnost, temperamentnost zvuku sršícího energií a radostí z provozování hudby byla zcela podmaňující. Úvodní Poco sostenuto pravda ještě nemělo onu číhavou naléhavost, dojem trochu kazilo i nepříliš vypracované frázování v primech, ale tyto vcelku zanedbatelné detaily zcela přehlušil strhující nástup hlavního tématu. Od té chvíle zněla sálem čistá krása a zvuková lahoda. Sytost dřev, jejichž harmonii zdobily razantně znějící corni, úporné basové ostinato v kódách prvé a závěrečné věty, jež znělo pevně, sytě a sveřepě – obdivuhodný výkon vzhledem k spíše komornímu obsazení (cb 4, vc 6) – velebný příliv energie ústící ve vygradovaném oblouku do 2. variace volné věty, svižně podané Scherzo (i s repeticemi, stejně jako ve Finale – dnes už poněkud překvapivé), včetně zemitě podané poutní písně v Triu, to jsou v kostce nejvýraznější kvality tohoto úctyhodného provedení. Vévodily mu sršatost, plnokrevost, dravost a odpich – tedy kvality, a to je možná nejpozoruhodnější, které se příliš nesnáší s precizností. Ne však v tomto případě – i po čistě technické stránce byl výkon ČF pod Byčkovovou taktovkou velmi dobrý.
