Příběh o Louskáčkovi a Myším králi E.T A. Hoffmanna, vyjádřený hudbou Petra Iljiče Čajkovského podle scénáře Mariuse Petipy, v choreografii Lva Ivanova (1892) a v pozdější úpravě Vasilije Vajnonena (1934), se stal nedílnou kulturní součástí vánočních svátků na celém světě. V pražském Národním divadle ho počátkem prosince uvedl v autorské verzi tvůrčí tým: Petr Zuska (autor libreta, choreografie a režie), Pavel Svoboda (scéna), Alexandra Grusková (kostýmy), Daniel Tesař (světelný design), Šimon Koudela a Karel Mařík (animace) a orchestr Národního divadla pod vedením Václava Zahradníka (3. prosince 2015) a Sergeje Poluektova (4. prosince 2015). Zuskova verze nahradila Louskáčka – Vánoční příběh Youriho Vámose, který byl na repertoáru baletu Národního divadla jedenáct let.
Zuskova incenace Louskáčka respektuje strukturu Čajkovského partitury, ale dává jí jiné podtexty. Proměna scénáře reflektuje změnu životních zvyklostí současné společnosti. Není tomu tak dávno, co hlavním překvapením Štědrého večera byl vánoční stromek s dárky od Ježíška jako mechanické loutky, cínový vojáčci a ručně vyřezávané dřevěné hračky, včetně nástroje na louskání vánočních ořechů ve tvaru panáčka Louskáčka. Rodinu stmelovalo pečení vánočního cukroví, naopak hrůzu vyvolávala představa myší, které v nočním tichu běhali po domě a hledali něco k snědku.
Nyní máme vánoce v obchodních domech již od října, osvětlený vánoční strom září na náměstích mezi stánky trhovců od listopadu. Dárky se udělují dětem dvakrát – jednou na Mikuláše a podruhé na Štědrý den. Strach z myší už neexistuje (v našich domácnostech jsou k vidění jen zřídka díky účinné deratizaci) a cínové vojáčky dětských her nahradili zabijáci počítačových hvězdných válek.
Proměny inscenačních stylů
Divadelní exkluzivita Louskáčka jako baletní féerie, pohádkové divadelní podívané s fantastickými jevy a postavami, získala v různých zemích nové rysy.Ve světě se tančí nejen ve stylu klasického baletu, moderního tance a pantomimy, ale také tanečním výrazivem indického bharata natyam nebo současného hip hop.
Někteří choreografové oživují vánoční idylu podle původního záměru autorů, kteří tehdejšími jevištními prostředky vypovídali o životním způsobu a pocitech své doby, jiní přijímají jejich umělecké dílo jako odrazový můstek k vlastní vánoční výpovědi. Baletní umělci, pro něž je základní uměleckou premisou tlumočení současnosti, přistupují k inscenaci Louskáčka prismatem své vnímavosti náboženských symbolů a partitura Čajkovského se pro ně stává zdrojem inspirace pro vyjádření jejich životní filozofie a osobního vztahu k dětství.
Svou verzi Louskáčka nabízejí například Maurice Béjart, Matthew Bourne nebo Mark Morris. Do autorského kruhu „jiných“ Louskáčků vstoupil nyní Petr Zuska s baletem Národního divadla. Svůj příběh nazval Louskáček a Myšák Plyšák a situoval ho do Prahy. Ve scénáři podle E.T.A. Hoffmanna vymyslel nové obsahové konotace, které uvedl ve scénický život nonverbálními prostředky tzv. „eklektické choreografie“. Jeho inscenační slovník uplatňuje výrazivo pantomimy, klasického baletu, současného, společenského a charakterního tance, scénografii oživuje projekcí a animací.
Příběhem procházejí dva klauni „Já“ a „Ty“, sourozenci Franta a Maruška, z Myšího krále je Myšák Plyšák, Louskáčkem jsou kovové kleštičky a jeho vojskem Louskáčkyně, roli strýčka Drosselmayera přebírá Mikuláš s Čertem a Andělem, slavné pas de deux Víly a Prince z Království sladkostí tančí Máma a Táta obou dětských hrdinů. První dějství se odehrává na Mikuláše, Štědrému večeru patří druhé dějství (původně Království sladkostí), v němž vánoční Hvězda zdobí strom zavěšený shůry a místo sladkostí tančí vánoční ozdoby.
Úskalí baletní současnosti
„Podobný Louskáček ještě nikdy nikde nebyl“, říká o své inscenaci výstižně Petr Zuska.
Jeho Louskáček s Myšákem Plyšákem přináší poselství o potřebě vzájemné tolerance a úcty. S nadšením a bez výhrad ho přijmou děti a ti diváci, které neoslovila umělecká tradice carského ruského baletu buď proto, že ji neznají, anebo protože nevyhovuje jejich vkusu. Neboť jak praví přísloví „Proti gustu žádný dišputát“.
Bude zklamán, kdo od inscenace Louskáčka očekává své oblíbené zážitky. Například ozdobený vánoční stromeček, který pomalu roste vzhůru k pomyslnému nebi v průběhu čtyřiceti osmi taktů hudebního crescenda majestátní hudby a současně s ním se zvětšují proporce stěn a nábytku, takže my velcí se v poměru k nim stáváme malými účastníky následné bojové scény hraček – Myší v maskách s vojskem Louskáčka, v této verzi Louskáčkyň v stříbřitých trikotech.
Kontroverzní ohlasy však patří k Louskáčkovi od jeho scénických počátků. Již po premiéře v roce 1892 napsala Peterburgskaja gazeta: „Je škoda takové krásné hudby na nesmysl, který nestojí za pozornost.“ Ovšem, tento „nesmysl“ se těší pozornosti diváků už více než sto dvacet let.
