Capella de la Torre a Hana Blažíková mezi renesancí a barokem

Ve středu 24. července pokračoval v kostele svatých Šimona a Judy mezinárodní festival Letní slavnosti staré hudby programem, který na papíře vypadal velmi lákavě.

Až příliš zaplněný kostel (podezřívám organizátory, že pro velký zájem zhustili řady i židle mezi sebou) sledoval etablovaný ansámbl Capella de la Torre, jehož vedoucí – hobojistka a šalmajistka Katarina Bäuml – je nepřehlédnutelnou postavou staré hudby. Ale troufnu si tvrdit, že většina z posluchačů přišla především na sopranistku Hanu Blažíkovou, která se během své kariéry stala jednou z nejvýraznějších zpěvaček barokní a starší hudby. A přestože si vydobyla významné renomé po celém světě (zpívá namátkou s Phillipem Herreweghem, Jordi Savallem či souborem L’Arpeggiata), zůstává také dostatečně „naše“. Zpívá v souboru Tiburtina ensemble, spolupracuje pravidelně s Collegiem Marianem, Capellou Marianou, Collegiem 1704, Musicou Floreou a dalšími. V rámci souboru Tiburtina Ensemble už se potkala i s Capellou de la Torre při společném projektu s hudbou Tomáse Luise de Victoria. 

Tentokrát se program jmenoval Tempus mirabilium a byl postaven především na hudbě Michaela Praetoria (1571–1621), který svou tvorbou tvoří pomyslný most mezi renesancí a barokem. Nechyběly ani skladby Heinricha Schütze, Johanna Hermanna Scheina, tedy jeho vrstevníků, v programu ovšem našla své místo i hudba starší, mladší, italská i francouzská. Soubor Capela de la Torre přijel v sestavě 2 šalmaje, renesanční pozoun, dulcián, arciloutna, varhany a perkuse. Šalmaj představuje určitého předchůdce hoboje s poměrně pronikavým zvukem, dulcián je starší a jednodušší variantou fagotu. V programu se střídaly instrumentální tance, pozdně renesanční polyfonie a raně barokní sólová moteta. Už od první skladby bylo znát, že instrumentalisté jsou sehraní a zvuk ansámblu má velmi příjemnou barvu. Když pak nastoupila Hana Blažíková, aby se svým hlasem vpletla do polyfonní struktury, uvědomil jsem si jistý posluchačský paradox. Měřeno barokními principy, byla její linie nezajímavá a trochu zanikala pod zvukem šalmají. Měřeno renesanční doktrínou přesně plnila svou roli jednoho z mnoha vyrovnaných hlasů, který na rozdíl od ostatních „pouze“ přináší text. A ty si posluchači (potažmo čtenáři recenze) vyber, jestli budeš mírně nespokojeným barokistou, nebo vzdělaným renesančním milovníkem hudby. Mimochodem, mám moc rád publikum Letních slavností. Shodou okolností se zde více než na jiných festivalech setkává mnoho kolegů muzikantů z oblasti staré hudby a zároveň mnoho opravdových znalců hudby. Na všech koncertech tak máte publikum vzdělané, znalé a zároveň laskavě fandící (až na řady „kritických“ sedadel) svým idolům na pódiu.   

Přes všechno úsilí interpretů se během koncertu nepodařilo vytvořit onu vzácnou atmosféru dychtivé komunikace mezi hledištěm a jevištěm, které jsem byl v plné míře svědkem na předcházejícím koncertě festivalu v pondělí v Trojském zámečku, kde hrál instrumentální soubor Talenti Vulcanici (recenze koncertu ZDE). Přesto měl i tento koncert svá magická místa, pohříchu tam, kde Hana Blažíková dostala čistý interpretační prostor, zejména v magickém motetu Constantina Dedekinda Wir sind ein Traum der Zeiten, které doprovázely pouze varhany a arciloutna. V klidné strofické písni dovedla zpěvačka nádherně odstínit drobné významové nuance, její přejasný soprán křehce a snad až bolestně vyzpíval marnost našeho lidského počínání, pomíjivost všeho, co světské jest, a dal naději těm, kteří v Boha vkládají svou důvěru. Právě v tu chvíli publikum zadrželo dech a viselo na milované zpěvačce očima, aby odečetlo každé jemné hnutí její duše a jejího hlasu. 

Z programu ještě mírně vyčnívaly skladby Heinricha Schütze a Johanna Hermana Scheina, ale vše ostatní zůstalo v jakémsi jednorozměrném zážitku. Bylo to milé, muzikantské, ale chyběla tomu výraznější dramaturgie, všechny ty pavany, bataille, gaillardy a gavotty splynuly navzájem a už v prvním půli bylo zřejmé, že jich mohlo být méně. Snad by pomohlo více vyprávět skrze program nějaký hudební příběh, už dříve jsem měl u Katariny Bäuml pocit, že její dramaturgie jsou spíše nasypané kousky, které právě v tomto obsazení znějí hezky, a pak je jim dán nějaký zastřešující název. Paradoxně tak vedle sebe zazní hudba raně renesanční, pozdně renesanční, raně barokní, vrcholně barokní, v různých jazycích, na různá témata, ale ve výsledku zvukově spíše jednotvárná.  A jsem přesvědčen, že by publikum rozhodně přivítalo, kdyby místo některé z pavan či gaillard mohlo znovu zatajit dech při dalším sólovém motetu Hany Blažíkové. A tak po koncertě následoval spíše solidní než nadšený potlesk, který vydal na jeden přídavek. A já měl spolu s ostatními v publiku pocit, že jsem si ten večer chtěl užít Hanu Blažíkovou ještě o trochu víc.