Premiéru baletu Proces choreografa Maura Bigonzettiho podle stejnojmenného románu Franze Kafky uvedl v červnu baletní soubor Národního divadla jako třetí premiéru letošní sezony. Ačkoliv by se mohl někdo obávat, že Kafkův románový příběh Josefa K. bude pro taneční uchopení málo poutavý, opak je pravdou. Nová inscenace promlouvá k divákům svébytnou osobitou poetikou tanečně filmových obrazů umocněných černobílým designem.
Jméno italského choreografa Maura Bigonzettiho se v souvislosti s ND objevuje již podruhé. Poprvé se v něm představil na jevišti Laterny Magiky před třemi lety v rámci složeného tanečního večera Vertigo pojmenovaného právě po jeho stejnojmenné choreografii. Nyní dostal příležitost představit své choreografické vyprávění na jevišti Stavovského divadla.
Choreografické pojetí Bigonzettiho díla svědčí o jeho citu pro stavbu taneční dějové linky, schopnosti umně využívat celé spektrum choreografického rejstříku a přenést své myšlenky a záměry na tanečníky. Široká škála tanečních, pohybových i hereckých prvků dává tanečnímu dramatu permanentní spád, graduje atmosféru i obsahově těžko uchopitelný děj. Zkrátka divák je od prvních okamžiků osmdesátiminutového představení (tančí se bez přestávky) vržen spolu s postavou Josefa K. do blíže neidentifikovaného procesu událostí, myšlenek, tužeb, trýznění i závěrečného stavu, který není nutno prozrazovat.
Prostředí děje, tedy scéna Carla Cerriho, je inspirováno filmovou adaptací Orsona Wellese, kostýmy (navrhl sám Bigonzetti) jsou barevně nevýrazně laděné, v duchu zhruba první třetiny 20. století. Výtvarné složce dominuje černobílé ladění mnoha odstínů a obrazově působivá filmová animace. Právě ta dává nastudování mimořádné rozměry, umocňuje sílu prostředí spolu s drobnými rekvizitami, které znásobují apel děje: noviny se objevují od samého počátku jako součást kostýmu smyšlené postavy novinové dívky až po obrovský archiv či sklad, v němž se, mj. odehrává i milostné vzplanutí hlavní postavy. Údernou rekvizitou i nástrojem jsou valchy, které v části nastudování dokonce přebírají interpretaci hudební složky. Jejich škrábavě řezavý zvuk rozdírá nejen pomyslnou duši Josefa K., ale i diváka. V této souvislosti nelze nezmínit menší, zato neopomenutelný tanečně-herecký výstup Nikoly Márové v roli Pradleny.
Vlastní děj baletu tvůrci nechávají na divákově fantazii, schopnosti „číst“ příběh z tanečních kreací, hudby a obrazů. I program inscenace v tomto ohledu (možná bohužel), byť s anglickým překladem, spoléhá na samostatnost publika. Možná alespoň obrysová zmínka by přispěla ke srozumitelnosti a tím i hlubšímu vnímání nabízeného díla, jehož světová premiéra se uskutečnila před čtyřmi lety v německém Hannoveru.
Ústřední postavou Bonizettiho baletního Procesu zůstal původní Kafkův úředník Josef K. (v podání Onřeje Vinkláta), který se během představení propadá čím dál hlouběji jak po stránce fyzické svobody, tak psychického stavu. Vinklát nabízí perfektní interpretaci tanečně pocitových kreací – skrze moderní, výrazový i klasický tanec. Všechny situace, v nichž se jeho postava zmítá, jsou pojaty s opravdovostí a silou svědčící o zralosti tanečníka. Stejně tak dueta hned s několika partnerkami, kterým je v dramatu skýtán pouze limitovaný prostor. Největší patří Kristýně Němečkové v roli „novinové dívky“ (jejíž identifikace je pro diváka nejméně srozumitelná), která stále vstupuje do děje (i pomyslného života Josefa K.) a graduje jeho napětí i absurdnost. O to více do ní musí vkládat představitelka. Její vysoká štíhlá postava zmítající se v místy až strojových pohybech je hybnou silou děje, značícího zmítání společnosti, společenského a politického dění světa. Dalším vynikajícím sólovým výkonem naplněným přesnými do nejtitěrnějšího detailu propracovanými pohyby, gesty i hereckým výrazem exceluje další hvězdná sólistka souboru Alina Nanu v roli Josefovy ošetřovatelky a milenky.
Pražské nastudování Bigonzettiho Procesu nabízí taneční drama plné rozmanitých dimenzí napětí, násilí, hrůz a všemožných úzkostí. Cesta ústředního hrdiny však není pouze rychlostním pádem ke dnu, nýbrž spletitým exkurzem do života jednotlivce a někdejšího – dost možná i současného – světa a společnosti.
