Soubor Konvergence připravil na 12. červen do kostela sv. Vavřince v Praze svůj druhý letošní koncert – s komorními díly Shiori Usui, Tomáše Pálky, Ondřeje Štochla, Kaiji Saariaho a Pavola Paprčky Rinowského. Příjemným překvapením se ukázala být posluchačka HAMU Shiori Usui se svou skladbou Liya-pyuwa pro klavír a smyčcové kvarteto – strukturálně velmi kompaktní kompozicí, postavenou na stylově čisté práci se zvukem. Takto důsledně uplatňovanou metodou se dílo v čase své realizace – a tedy existence – stává svébytným „světem“, sledovatelným a sledování hodným a důvěryhodným. V Epilogu pro altovou flétnu, violu a violoncello nabídl Ondřej Štochl – spiritus agens souboru – hudbu v podstatě stejně tektonicky důslednou, ale od zvuku blíže k tradičně chápané hudbě, a tedy i ve výrazu a sdělení jinou. Osobně mne nejvíc zaujala skladba Pavola Paprčky Rinowského – Anima/animus pro komorní soubor – hudba velmi živá, která dokázala udržet pozornost a zabavit. Soubor sdružuje skladatele a interprety a na úroveň provedení velmi dbá. Jeho koncert neměl jen informativní rozměr, nýbrž byl i příjemnou kulturní událostí.
16. června měl svůj další koncert Komorní orchestr Berg . Orchestr má za sebou v tomto roce už tři koncerty, každý proběhl na jiném místě (březnový v České národní bance, dubnový v Muzeu Kampa, květnový v holešovické La Fabrice). Červnový byl plánován jako „open air concert“ – na nádvoří Lichtenštejnského paláce (HAMU) v Praze – ale protože pršelo, konal se v Sále Martinů. Koncert nesl název „Helvetské nokturno“ – orchestr tentokrát nehrál pod taktovkou svého šéfdirigenta Petera Vrábela, nýbrž měl hrát pod vedením švýcarského dirigenta Johannesa Schlaefliho, který ale den před koncertem onemocněl, a zastoupila ho jeho asistentka Olivera Barac . (Škoda, na Schlaefliho jsem se těšila, působí u nás od 90. let pravidelně a přitom vcelku nenápadně – podílí se na mezinárodních dirigentských kurzech Evropské hudební akademie v Teplicích a pohostinsky vystupuje s různými regionálními českými orchestry.) Všechny skladby, které měl KO Berg na programu, se nějak dotýkaly švýcarských reálií. Dvě byly přímo od švýcarských autorů – Olivera Waespiho (nar. 1971) a Othmara Schoecka (1886 – 1857), Siegfriedovu idylu napsal ve Švýcarsku Richard Wagner a Letní pastorale bylo od Arthura Honeggera, který měl švýcarské rodiče a ve střední části této skladby použil ohlasovou „švýcarskou“ idiomatiku. Olivera Barac řídila orchestr citlivým, pozorným gestem. Zřejmě hlavně díky dramaturgii byl koncert trochu těžkopádný, nejzajímavější byla skladba Olivera Waespiho „Nachtferne“ – (opět) zejména pro důslednou a cílevědomou práci se zvukem, respektive s barvou. Je to typ hudby, která – znějíc – potřebuje vždycky trochu čas, aby se svět skladby mohl rozvinout a navázat kontakty. Vnímavý skladatel to ví nebo tuší – a hudbě potřebný čas poskytne a nebojí se dát si materiálová – i metodologická – omezení.
V červnu nabídlo dva koncerty také sdružení early reflections . První z nich (18. 6.) v Divadle Inspirace nazvaný „kabaret Bertolda Brechta“ vyústil v kultivovaný zábavný večer. Na programu byly písně a komorní skladbičky Kurta Weilla, Hannse Eislera a Sylvy Smejkalové, s hudebníky se na pódiu střídal ještě skvělý herec a zpěvák Martin Sochor a spisovatelka Radka Denemarková , která – za doprovodu Sochorova pantomimického komentáře – předčítala životopisné kapitolky o Bertoldu Brechtovi. Večer měl spád, jako všestranná interpretka se projevila i sopranistka Kristýna Valoušková , která se v improvizovaném závěru nechala strhnout akční atmosférou a rozvinula i své komediální schopnosti. Svůj druhý červnový koncert (26. 6.) nazvali early reflections „romantismus versus dodekafonie“ a v Muzeu Antonína Dvořáka nabídli hudbu Arnolda Schönberga, Gustava Mahlera a Antona Weberna.
V červnu se roztrhl se soudobou hudbou pytel, takže jen v Praze ke všem zmíněným akcím přibyl ještě koncert Ateliéru 90 (23. června) a v Kroměříži proběhl ve dnech 21. – 29. června každoročně konaný festival současného umění „s duchovním zaměřením“ Forfest . K jeho dramaturgickým vrcholům letos patřily autorské koncerty Jaroslava Šťastného a Michala Rataje, provedení Svatojiřské mše od francouzského skladatele řecko-gruzínského původu Nicolase Zurabišviliho (narozen 1936) a dva koncerty rumunského souboru Archaeus . Jedinečným přístupem a mimořádným interpretačním uměním povýšili koncerty na výjimečné události pěvci Petr Matuszek a Markéta Dvořáková (v rotundě Květné zahrady, 28. 6.) a Milan Paĺa v cca sedmdesátiminutové symfonii pro sólové housle Ecce homo od Františka Emmerta (v chrámu sv. Jana Křtitele, 29. 6.). Ve skutečnosti bylo na Forfestu ovšem akcí mnohem více – cca pětadvacet koncertů, několik poslechových pořadů (letos věnovaných elektroakustické hudbě) a besed s hosty festivalu. Řada z nich pokulhávala v koncepci – například audiovizuálně pojednané koncerty řeckých hostů nebo tuzemského smyčcového Dua Eco , anebo svým charakterem připomínala spíše konvenční sezonní koncerty nežli festivalové události. Výtvarná složka festivalu se letos omezila na výstavu rumunského malíře Iosifa Haidu v Galerii Artuš a na scénickou akci na Konzervatoři Evangelické akademie, při které všestranný Andreas Kröper hrál na flétnu a recitoval (německy s českými titulky) a choreografka Flavia Devonas tančíc, malovala. Večer měl silný náboj, daný přesahy významů mezi hudbou, slovem, pohybem, různě pojednaným prostorem (plochy, barvy), a samozřejmě také okamžitou energetickou investicí účinkujících.
