Na závěr filharmonické sezony, na posledním koncertu cyklu C měl v termínu 20.–22. června 2024 vystoupit dirigent Franz Welser-Möst, avšak z důvodu jeho nemoci pozvání k dirigentskému pultu do Rudolfina přijala Dalia Stasevska, šéfdirigentka Symfonického orchestru finského města Lahti. Nutno říct hned v úvodu, že tato situace znamenala pro filharmonii „štěstí v neštěstí“ a onomu pozitivnímu vyznění šla naproti díky nápadité dramaturgii a tradičně i díky vynikající přípravě.
Ženy dirigentky se objevují na českých koncertních pódiích nepříliš často a právě podobná vystoupení potvrzují, že je to škoda. (Nicméně dle plánu příští koncertní sezony by Česká filharmonie měla tento dluh částečně splatit.) Dalia Stasevska se narodila v roce 1984 v Kyjevě a od pěti let žila s rodiči ve Finsku. Profesionální průpravu absolvovala na prestižních finských a švédských uměleckých učilištích. Dnes zaujímá post umělecké ředitelky Mezinárodního festivalu Jeana Sibelia, je uznávanou hudební autoritou v zemích severní Evropy a diriguje orchestry v Nizozemí, Německu, Anglii i v zámoří.
První část programu tvořil jeden z nejrozsáhlejších instrumentálních koncertů W. A. Mozarta, Koncert pro klavír a orchestr č. 25 C dur, K. 503. Ke klavíru usedl legendární americký umělec Emanuel Ax, kterého jsme v Praze přivítali po deseti letech. Diskografie naznačuje, že těžiště jeho repertoáru spočívá v romantické hudbě a Beethovenovi, dostupné jsou i jeho nahrávky vybraných Mozartových klavírních koncertů realizované s americkými i evropskými orchestry.
Pro pražské provedení třívětého koncertu č. 25 (Allegro maestoso – Andante – Allegretto) Ax zvolil nízkou dynamickou hladinu a měkký úhoz, což podporovalo jeho používání levého i pravého pedálu. Jemnost klavírního zvuku tak mohla odkazovat na historické reference o interpretačním stylu Mozarta a jeho současníků a na fakta známá o dobovém nástroji, jehož křehký tón se linul v jiné dimenzi, než jaké jsou možnosti dnešních klavírů. Axova umírněnost dynamiky však byla v kontrastu vůči zvolenému nástrojovému obsazení, ve většině skupin de facto dvojnásobnému, než kolik jich bylo i ve „velkém“ divadelním orchestru za Mozarta. Souhra s orchestrem tak musela být po této stránce náročná, obě strany ale činily maximum pro zvukovou vyváženost a dobrý výsledný dojem.
Gesta dirigentky spíše než frázování klasické partitury sledovala celkové linie a změny dynamiky, přesto vytvářela spolehlivé prostředí pro bezchybnou souhru sólisty a instrumentalistů. Její pokyny orchestru byly efektní, avšak přesné a funkční. Poučený posluchač asi mohl očekávat zřetelnější artikulaci a jasnější kontury klavíru, krása Mozartovy hudby a přesvědčivost instrumentalistů ale spolehlivě vyšly vstříc vkusu tolerantního auditoria.
Mimořádné kvality Axovy úhozové techniky a jeho niterného projevu se potvrdily v přídavku (druhá věta Adagio cantabile z Beethovenovy Sonáty č. 8, op. 13 c moll, zvané Patetická), který vyzněl naprosto autenticky a obecenstvo tak mohlo nově prožít jedinečné kouzlo dnes již populární melodie.
Výrazový rejstřík dirigentky naznačený výkonem v Mozartově koncertu se naplno rozvinul ve druhé části programu obsahující díla Jeana Sibelia (1865–1957). Pro Daliu Stasevskou je zájem o jeho hudbu nejen součástí rodinného odkazu (manžel je pravnukem skladatele), ale stěžejním profesionálním posláním, což ostatně potvrzují i její slova: „Jeho hudba byla stále kolem mě, je tedy mojí plnou součástí. Když ji diriguju, cítím se velice přirozeně.“ Přesně tak umělkyně působila při realizaci dvou orchestrálních titulů, kterými byla symfonická báseň Finlandia, op. 26 a Symfonie č. 5 Es dur, op. 82.
Sibeliova Finlandia je pro uměnímilovné publikum ve Finsku podobným symbolem jako v českém kontextu Smetanova Má vlast. Hudební inspirace poukazují k historickým kořenům, připomínají umění runových pěvců, stejně jako nekonečnou krásu severské přírody. Hudba byla původně psaná k živým obrazům, jejichž obsah měl silný sociální a politický náboj a vyjadřoval odpor proti cenzuře prosazované ruskou nadvládou. Do symfonické básně byl použit materiál páté a šesté části (Velká nenávist – Finsko se probouzí) a nejznámější melodický úsek doplněný textem byl také v minulosti zvažován jako finská hymna. Dirigentka filharmonii povzbudila k výkonu, kde byl procítěný každý tón, každý výkyv nálady, a z provedení čišela zralost a nadhled. Není proto divu, že se obecenstvo nechalo strhnout k dlouhým ovacím již po této skladbě.
První verze Symfonie č. 5 Es dur, op. 82 měla premiéru v roce 1915, práce na ní byla završena až o čtyři roky později. Definitivní znění bylo výsledkem sebekritického zestručnění a zhuštění původně čtyřvěté skladby do tří částí: Tempo molto moderato – Andante mosso, quasi allegretto – Allegro molto. Ačkoliv i tuto skladbu doprovázely bouřlivé politické události (první světová válka, vznik samostatného Finska v roce 1917), její mimohudební zdroje poukazují zejména k přírodě, kterou Sibelius bezmezně obdivoval a jejíž poetiku se snažil přenášet do díla. Výkon dirigentky Stasevské vycházel z pochopení všech těchto souvislostí a z profesionálně propracované techniky vedení orchestrálního tělesa, na které dokázala přenést své nadšení a prožitek. V koncertní síni se tak rozhostila neobvyklá a spontánní atmosféra a těžko říct, do jaké míry zde zafungovalo naše podvědomé vnímání současné situace v Evropě. Jedno však je jisté: ono dokonalé souznění dirigentky, orchestru i publika povýšilo tento kulturní zážitek na důstojné vyvrcholení sezony.
Psáno po návštěvě koncertu v sobotu 22. června 2024.
