Koncert České filharmonie k 100. výročí republiky naplnil ve středu večer Dvořákovu síň pražského Rudolfina publikem, které si přišlo připomenout význam tohoto tělesa v historii našeho národa. Byl to rovněž zlomový koncert pro Semjona Byčkova, který se poprvé představil v nové pozici šéfdirigenta a hudebního ředitele, navíc s ryze českým programem. Večer uvedla předehra a výběr tanců ze Smetanovy opery Prodaná nevěsta, Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, H 271 Bohuslava Martinů a ve druhé polovině večera Symfonie č. 9 e moll „Z nového světa“ Antonína Dvořáka.
Uvádění programu s českou hudbou je pro každého nově příchozího zahraničního šéfdirigenta velkým oříškem a nejinak tomu je i v případě zkušeného Semjona Byčkova. Na svůj post šéfdirigenta a hudebního ředitele přichází jako první skutečně špičkový zahraniční dirigent v historii orchestru a má tak možnost posunout naše přední těleso do nových rozměrů. Česká filharmonie začíná znít jinak. V dobrém, ale i v oblastech, které nás spíše mohou poněkud rmoutit. Obzvláště pokud se tyto mínusy projeví právě na večeru oslavujícím naše tradice a historii národa. Na mne osobně proto spíše nostalgicky zapůsobila menší vsuvka, kde během delší přestavby podia před Dvojkoncertem Bohuslava Martinů generální ředitel David Mareček spolu s Petrem Kadlecem vzpomínali na okamžiky, kdy orchestr hrál v historii národa významnou roli. A samozřejmě se zavzpomínalo na Václava Talicha, Karla Ančerla, Václava Neumanna a Rafaela Kubelíka…
Česká filharmonie má slogan: „Hudba na prvním místě“. Bohužel právě tento večer tak nevyzněl. Prvním problémem byla nepříliš šťastná zvukově přeexponovaná dramaturgie, která byla spíše zacílená na efekt. Zcela chyběl kontrast už v nastavení programu a celkové zvukové předimenzování šéfdirigent dílčí prací na zvukových kontrastech již nedokázal zvrátit. Je otázkou, co k této dramaturgii vedení orchestru vedlo. Pokud vezmeme v úvahu, že v sále bylo spíše nestandardní publikum, které více než za hudbou přišlo do Rudolfina ze společenských důvodů a na které tento styl zjevně zapůsobil, byla to pro tento večer možná i volba dobrá. K zamyšlení už ale je, jakou interpretaci české hudby bude nyní filharmonie prezentovat na svém zahajovacím turné, kdy se orchestr po delší době dostává na skutečně prestižní podia v USA i v Evropě. Česká filharmonie by měla do zahraničí vyvážet zcela ukázkovou interpretaci české hudby. Obzvláště pokud samotné výročí oslaví přímo koncertem s českým programem v Carnegie Hall…
I když je Semjon Byčkov velký muzikant, zkušený prvotřídní dirigent, je otázka, jak dalece se mu bude dařit do české hudby pronikat ve všech nuancích, které dávají hudbě českých autorů jisté kouzlo a originalitu. Je to v první řadě měkkost smyčců, skrytá tanečnost v mnoha orchestrálních melodiích a samozřejmě lyrické fráze, které symfonická díla prostupují a chytají za srdce svou srdečností a prostou jednoduchostí.
Již úvodní tóny předehry k Prodané nevěsty daly pocítit, že Byčkov zvolil taktiku hry na efekt. Tempo bylo na hranici hratelnosti a postrádalo skrytou tanečnost. Filharmonici tak měli možnost ukázat svou technickou vybavenost, ovšem velké rezervy byly především v prvních a druhých houslích, které hned v úvodu zněly nekompaktně a hlavně příliš silně. Jako efektní start večera by to bylo v pořádku, kdyby nenásledovala dle mého názoru dramaturgická chyba – Polka, Furiant a Skočná z Prodané nevěsty. Tedy tance převážně zvukově exponované, kdy navíc méně zastoupené klidnější části v tancích nevyzněly dostatečně zpěvně a kontrastně v náladě i zvuku. Orchestr začal znít značně tvrdě a vše umocnil navíc fakt, že to nebyla vhodná volba ani pro samotného dirigenta. Je mi líto, ale výběr těchto tanců pouze ukázal, že mezi slabiny Semjona Byčkova patří nedostatek tanečního cítění.
Bohužel rezervy mělo i provedení Dvojkoncertu Martinů, i když toto dílo Byčkov s filharmoniky provedl již během minulé sezony. Martinů Dvojkoncert komponoval v roce 1938 na venkovské samotě ve Švýcarsku a skicu poslední věty dokončil přesně v den uzavření Mnichovské dohody. Ačkoliv sám Martinů tvrdí, že v díle není obsaženo zoufalství, ale spíše víra v budoucnost, hudba tu na mnoha místech přímo evokuje vizi Martinů v těžké sklíčenosti z přímého ohrožení Československa, malého státu uprostřed Evropy… Bohužel, neměla jsem pocit, že by se Semjon Byčkov s touto hudbou vnitřně ztotožnil. Druhá věta nedýchala a chyběla v ní vnitřní úzkost. Navíc nevyšly dlouhé gradace, protože z hlediska celkové zvukové hladiny již nebylo kam stoupat. Rezervy byly také v tematické práci smyčců rozdělených do dvou orchestrů. Skvělý klavírista Ivo Kahánek pouze díky svému umění klavír maximálně rozezvučet nástroj udržel mezi oběma orchestry zvukově vyrovnaně. A musím samozřejmě pochválit i tympánistu Michaela Kroutila, který rovněž podal výborný výkon.
Dvořákova Novosvětská pod taktovkou Semjona Byčkova v Rudolfinu zazněla již na závěr minulé sezony. Nový šéfdirigent ji dokázal posunout do nové dimenze, především z hlediska ucelenosti, vnímání celku i efektu. Závěr byl opravdu strhující a Byčkov ho velmi promyšleně naplánoval. Bohužel, po hlasité a dramaturgicky nepříliš šťastné první polovině Novosvětská ve svém novém hávu nevyzněla tak, jak by si v tomto novém pojetí zasloužila. Poprvé jsme za celý večer slyšeli skutečné pianissimo ve smyčcích až na začátku druhé věty. Vladislav Borovka tu navíc přednesl sólo na anglický roh způsobem, kdy sál nedýchal… a po celý koncert byla skutečná radost poslouchat i všechna další sóla v dechových nástrojích. Filharmonie prošla z hlediska členů orchestru velkou proměnou a v posledních třech letech přibyly nové tváře – mimo jiné i ve skvělé žesťové sekci. V kontrastních lyrických melodiích ale chyběla něha a vřelost. Dirigent hráčům na některých místech nedal prostor. Velká pochvala za celý koncert patří především violoncellům a violám, která po celou dobu zněla krásně měkce, vroucně a kompaktně. Možná je to i tím, že u prvních židlí tu seděli letití koncertní mistři. Hráči, kteří mají tento program hluboko pod kůží, ať už se jednalo o Jaroslava Pondělíčka nebo Josefa Špačka, kterého skvěle doplňoval Ivan Vokáč. Bohužel v tomto ohledu jsou ještě rezervy u obou skupin houslí. Jiří Vodička je skvělým houslistou, ovšem za tři roky působení na pozici koncertního mistra logicky i on sám ještě sbírá zkušenosti. Právě nyní je ale klíčové období, kdy by se pod novým zahraničním šéfdirigentem nemělo zapomínat na předávání filharmonické tradice – měkkého zvuku české houslové školy, lyrického frázování i zvuku, ke kterému v české hudbě filharmonii vedli Jiří Bělohlávek, a ještě dříve další zmínění čeští dirigenti.
Jsem přesvědčená, že na nadcházejícím zahajovacím koncertě Semjon Byčkov opět potvrdí, že s orchestrem umí pracovat opravdu do detailů, jak se o něm traduje, a že uslyšíme krásná měkká pianissima i z houslové skupiny. Filharmonie dnes hraje na úrovni nejlepších amerických orchestrů. Ovšem neměla by znít jako přední americký orchestr v české hudbě… Pokud v nově nabytém lesku a technické bravurnosti hráčů opět zazní ona vřelá měkkost a větší zvuková kontrastnost, bude mít Česká filharmonie na svém koncertním turné Ameriku právem u nohou.
