Druhé vystoupení České filharmonie na Pražském jaru, které se konalo 3. června v Obecním domě, nabídlo zajímavý americko-český program. Koncert řídil André Previn – jedna z předních dirigentských osobností současnosti, ale také vyhledávaný klavírista – interpret klasické i jazzové sféry a uznávaný skladatel. V úvodu večera zazněla jeho zhruba pětadvacetiminutová kompozice Diversions , napsaná na objednávku mezinárodní nadace salcburského Mozartea pro Vídeňské filharmoniky, kteří ji premiérovali v roce 2000.
Dílo sestávající z Prologu a Passacaglie o třech částech je efektní, posluchačsky vstřícné, přitom ne podbízivé. Zejména v první části zaujala výrazná rytmika, v celé kompozici pak pestrá a skvěle znějící instrumentace. Mimořádně dobře v provedení vycházela sóla reprezentantů jednotlivých nástrojových skupin, kterým autor dává v průběhu skladby postupně příležitost. K nejzdařilejším patřilo sólo koncertního mistra violoncell a jednotlivé výstupy hráčů dřevěných dechových nástrojů, kteří i v tutti tvořili disciplinovaně znějící soubor. Místy však interpretace orchestru slyšitelně trpěla nezažitostí (snad v důsledku limitovaného času na zkoušky) – ve smyčcové, speciálně houslové skupině se v technicky náročnější první a třetí větě až příliš často odkrývaly intonační nepřesnosti a nedostatky v souhře.
V následujícím Koncertu pro klarinet a orchestr Aarona Coplanda se sólového partu, zkomponovaného pro slavného jazzmana Bennyho Goodmana, ujal Thomas Martin , dlouholetý člen Boston Symphony Orchestra a orchestru Boston Pops. Rozjímavě pomalé první větě, kterou přednášel sametově hladkým, prostorem krásně znějícím tónem, propůjčil až melancholický nádech, v kadenci a následující rychlé větě s nadhledem dostál virtuózním nárokům. Jinak poměrně kvalitně vyznívající doprovod orchestru byl ve druhé větě narušen několika nedorozuměními ve violoncellech a především rytmicky kostrbatým a intonačně vágním provedením staccatových pasáží v houslové sekci.
Druhá polovina večera se odehrála ve znamení repertoáru, se kterým je těleso úzce spjato – Symfonie č. 7 d moll Antonína Dvořáka zazněla v inteligentním pojetí věrně respektujícím partituru. Měkký homogenní zvuk světlého charakteru se škálou jemných dynamických odstínů našel uplatnění zejména v lyricky vřelých melodických částech. V krajních větách by se dal hráčům vytknout snad pouze poněkud absentující smysl pro větší dramatičnost exponovaných úseků. V bezprostřední konfrontaci posledních tří pražskojarních symfonických koncertů je však třeba konstatovat, že vedle vystoupení Maďarské národní filharmonie a zejména Rozhlasového symfonického orchestru Berlín se jevil výkon (nikoli ale potenciál) našeho tělesa jako nejméně výrazný.
