Pinchas Steinberg je dnes považován za jednoho z nejvýznamnějších světových dirigentů a na předposledním festivalovém koncertu (Smetanova síň, 3. 6.) potvrdil své renomé. Českou filharmonii nedirigoval poprvé – a věřím, že také ne naposledy. Náš přední orchestr podal pod jeho vedením výkon skutečně výjimečný. K prvním číslu večera – Dvořákovu Karnevalu op. 92 – předstoupil Steinberg před hráče velmi energicky a téměř nedočkavě, až se zdálo, že zvedl ruce k dirigování ještě dřív, než se stačili všichni hudebníci připravit k produkci. Provedení této oblíbené skladby nelze označit jinak než jako strhující: Karneval „proletěl“ v neuvěřitelném tempu a lesku, s neobyčejným švihem a s efektními kontrasty dynamickými i výrazovými („nebesky“ průzračná střední část). Dirigent vedl orchestr pevnými gesty a bylo zjevné, že nejen přesně ví, co chce, ale ví také, jak to z orchestru dostat. Neméně skvělý a strhující byl i následující Lisztův Klavírní koncert č. 1 Es dur s vynikajícím Ivo Kahánkem u klavíru. Ivo Kahánek se dnes řadí k nejvýraznějším osobnostem mladé pianistické generace a v náročném Lisztově díle nabídl posluchačům vše, co se čeká od velkého romantického koncertu: brilantní techniku i širokou škálu emocí, v nichž nechybělo na jedné straně drama a napětí, na druhé straně pak něha a poezie. Pinchas Steinberg byl sólistovi partnerem více než obdivuhodným, což se projevilo nejen ve výborné souhře, ale především v tom, jak dokázal s orchestrem „dodýchnout“ to, co nechal skladatel klavíristu pouze napovědět. Provedení Lisztova koncertu sklidilo zasloužené ovace a Ivo Kahánek se za ně publiku odměnil půvabnou sonátou D. Scarlattiho. Po přestávce byla na program zařazena Brucknerova Symfonie č. 4 Es dur „Romantická“ . Zatímco do Dvořákova Karnevalu se Steinberg vrhl málem bezhlavě, před Brucknerem se dlouze a hluboce soustředil. Náročné sedmdesátiminutové dílo pak provedl tak, že bylo zjevné, že zná partituru do nejmenších podrobností. Každý detail, každá melodická kontura, každý nástroj a každá dynamická vlna (obdivuhodně stavěné gradace) měly v jeho pojetí své pevné a nezpochybnitelné místo. S krásnými barvami (měkce temně sametové hloubky, průsvitně zářící dechy) a s konkrétně sochařsky modelovanými tvary působilo Brucknerovo dílo málem až „výtvarně“. A stejně jako v Lisztovi i tady jsem obdivoval dirigentovu promyšlenou a přesvědčivou práci s časem a jeho bezpečná a funkční gesta (ve střední části Scherza omezená skoro na minimum, ale jen proto, aby si Steinberg nepatrně větším pohybem dokázal „vytáhnout“ z orchestru zajímavý detail). Dlouhotrvající a nadšený potlesk byl dokladem, že se tento festivalový koncert přiřadil k těm, které posouvají Pražské jaro do sféry „světovosti“.
