Závěrečný koncert Janáčkova máje patřil nejslavnějšímu českému orchestru – České filharmonii s šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem. Poslední večer prožili posluchači vydařeného festivalu s Gustavem Mahlerem a jeho Třetí symfonií. Altového partu se ujala mezzosopranistka Elisabeth Kulman, v páté větě se přidal Dětský pěvecký sbor Permoník a Pražský filharmonický sbor.
Je považována za nejdelší symfonii standardního repertoáru vůbec. Jen první věta trvá okolo pětatřiceti minut. Třetí symfonie d – moll kališťského rodáka Gustava Mahlera je skladbou, která splňuje kritéria, jím samým vytčené: obsahuje celý svět. Je to dílo naplněné reflexí nad věcmi vezdejšími, i nad těmi, které naše bytí na tomto světě přesahují. Jestliže se Mahlerova druhá symfonie snažila vypořádat s myšlenkou života, smrti a zmrtvýchvstání, následující třetí je méně kontemplativní a hledí spíše než do oblak k zemi. Není to však pouhá zvuková ilustrace přírodních jevů (jak se v náznacích objevuje např. v Alpské symfonii Richarda Strausse), jedná se o hlubokou reflexi Země – Gaii, živé entity.
Mahler začal s kompozicí třetí symfonie v 35 letech. Je známo, že převážná většina jeho skladatelských aktivit připadla na letní prázdninové dny, které trávil také ve Steinbachu u Attersee v Solné komoře. Na louce mezi domem a jezerním břehem, uprostřed horských štítů, stála chatka, kde komponoval, pokojík, v němž jednoho léta napsal největší část své Třetí symfonie. Je zajímavé, že symfonie měla mít původně sedm vět. Nakonec však Mahler sedmou větu vypustil a učinil z ní finále Čtvrté symfonie. Kodifikované znění je tedy šestivěté a bylo dokončeno roku 1896. Symfonii skladatel obdařil celou řadou poznámek, jak ji chápat. Ty se však natolik rozcházejí, že je lepší, nebrat je příliš vážně. Ostatně, sám Mahler se nakonec rozhodl všechny programové vysvětlivky zrušit. Samozřejmě si uvědomil, že literární výklad vlastnímu vnímání hudby nijak nepomůže.
Kolosální první větu Kräftig. Entschieden zahájil fanfárový vstup 8 lesních rohů i F v majestátním, zatěžkaném pohybu. Tempo bylo trochu pomalejší než standardní provedení Bernsteina, Abbada či Jansonse. Nejblíž mělo k Maazelově nahrávce s Vídeňskou filharmonií. Bělohlávek je zkušený „architekt“, s orchestrem přesvědčivě vystavěl plasticitu velkého zvuku i měkkost subtilních ppp v části Mit zartester tongebung. Překrásně vyznělo předávání lyrického tématu v hoboji a houslích po dramatickém úvodní části.
Druhá věta, Tempo di menuetto, byla noblesní již úvodním duetem hoboje a violy, l’istesso tempo v kontrastním b dílu zaujalo pregnantní frázováním a pečlivou artikulací. Comodo. Scherzando. Ohne fast třetí věty přineslo nádherné témbry klarinetů a přesvědčivou gradaci v kontrastních hudebních blocích.
Jedinečným zážitkem byla věta čtvrtá, Sehr langsam. Misterioso. Durchaus ppp. Kolébavé oktávy violoncell a kontrabasů s pozvolným nástupem smyčců sugestivně modelovaly tajemnou atmosféru, do níž vstoupila Elisabeth Kulman nádherným, sytým altem nevšední barvy. Už její dvojí zvolání „O Mensch gib acht“ (podle Nietzscheho) s přesvědčivě intonujícími lesními rohy v terciích, zapůsobilo svou magickou naléhavostí. Melodické citáty z první věty, v podání rozjitřených smyčců, se s Kulman kultivovaně snoubily. Rakouská interpretka zaujala také precizní artikulací a jistým projevem ve vyšších rejstřících.
Lustig im tempo und keck im Ausdruck páté věty zahájil dětský sbor přesvědčivě intonujícími onomatopoeii „bim bam“, evokující zvony. Jediná skutečně radostná věta symfonie je vzdálena jakékoli zašifrovanosti, objevují se v ní též názvuky starších hudebních slohů. Permoník i ženský sbor Pražského filharmonického sboru lahodně korespondovaly se skvělou Kulman. Melodie Es sungen drei Engel, vypůjčená z Chlapcova kouzelného rohu, vnesla do symfonie značnou svěžest.
Langsam. Ruhevoll. Empfunden. Grandiózní finále bylo v kompetenci Bělohlávka a České filharmonie. Symfonický monolit závěrečné věty navazuje rozměrově i myšlenkově na první větu a korunuje dílo. Ve dvou dynamicky vzestupných blocích zde dochází k postupnému rozvíjení táhlé chorálové melodie v D dur. Velkolepá gradace závěrečné věty (první věta má charakter „lux in tenebris“) vyznívá jako „lux mundi“. A tímto „světlem světa“ je pro Mahlera, dle jeho poznámek, láska. V tomto platonickém „vztahu“ byla Česká filharmonie skladateli důstojnou partnerkou. Závěrečný koncert byl pěknou tečkou za celým festivalem. Tentokrát platí: finis coronat opus.
