Nejspíš jubileum Franze Liszta vedlo Eliahu Inbala 2. září k volbě Faustovské symfonie pro otevření své třetí a poslední sezony v čele České filharmonie . Na první pohled dobrá volba – u nás málo hrané, efektní dílo a rozšíření obzoru hráčů orchestru. Myslím však, že měl zvolit jiné opusy z bohatého Lisztova odkazu. Faustovská symfonie je svou stukturální difúzností, rozvleklostí a časovou přebujelostí interpretačním problémem, který se úspěšně pokusilo vyřešit jen pár dirigentů v čele s Leonardem Bernsteinem, Georgem Soltim a Giuseppem Sinopolim a k nim měla Inbalova interpretace daleko. Lisztova jednolitá „programní“ symfonie je členěna do dílů. Faust je o skepsi, o marnosti lidského konání, o nešťastném zápasu sama se sebou, ale také o touze. Komorněji laděné Andante patří zpěvu o Markétce a je plné lyrické, ztišené emocionality. Mefistofeles, „hrdina“ třetí části, je šklebem, a to nejen tohoto démona, ale i zpracováním témat předešlých částí. Motiv lásky však nakonec (umně) vítězí. Mystické poselství je pak zdůrazněno chorální tečkou mužského sboru a sólového tenoru. To vše je v partituře, v Rudolfinu to však bylo jen naznačeno. Drásavé detaily, poryvy vášně, lyrické podkresy, při kterých by mrazilo, jsem neslyšel. Byl to víceméně přesně oddirigovaný koncert, ale bohužel téměř vše zůstalo v náznaku. Orchestr se dirigenta poctivě snažil podržet a dělal co mohl, hrál angažovaně (včetně výborného debutujícího koncertního mistra Josefa Špačka ), ale hudební nebesa se nezachvěla. Z občasné ne zcela dobré souhry (například v druhé větě) soudím, že možná mělo být více zkoušek. Rovnocennými spolupracovníky velmi dobře hrající České filharmonii byli v závěru Aleš Briscein a Pražský filharmonický sbor . Koncert byl (vzhledem k programu absurdně) věnován památce Josefa Suka. Doufám, že instituce, která mu za mnohé vděčí, jej v sezoně připomene důstojnějším způsobem.
