Jednou z vydařených akcí, naplánovaných Operou Národního divadla v Praze k Roku české hudby, se stal 18. května 2014 koncert České operní gala. Označení koncertu „ operní gala“ avizovalo vysoce postavenou laťku, působilo až „manifestačně“, ale tentokrát opravdu sedělo. Do jednoho večera zde byly soustředěny úryvky z oper českých klasiků, jejichž stopa se nesmazatelně zapsala i do historie Národního divadla v Praze.
Česká opera dnes žije významnými díly českých skladatelů běžně na operních scénách v zahraničí, a to i těch nejrenomovanějších, a vzhledem k praxi provozovat díla v jazyce originálu se stala čeština v pořadí pátým nejfrekventovanějším jazykem zaznívajícím ze světových operních domů. Koncert připravil se sobě vlastní erudicí současný hudební ředitel Opery Národního divadla Robert Jindra, pro nějž patří právě díla české operní klasiky již léta k nejvyhledávanějším, ke zvlášť přitažlivým magnetům tvůrčí dirigentské činnosti, a s jejich provozováním má již nemalé zkušenosti. V danou chvíli se tak jistě zasloužil o reprezentativní podobu koncertu, kde zazněly ve špičkovém provedení ukázky z děl, která ještě donedávna patřila ke kmenovému repertoáru „Zlaté kapličky“ a dnes bohužel z těch či oněch důvodů se z repertoáru Národního divadla vytratila a tak pomalu a jistě tyto skvosty naší operní literatury upadají do zapomnění. Právě koncert měl upozornit na jejich uměleckou hodnotu a dá se říci, že se tento záměr podařilo naplnit měrou vrchovatou.
Ne náhodou zařadil Robert Jindra na úvod a závěr koncertu ukázky ze Smetanovy Libuše, díla, které Národní divadlo podvakrát otevíralo, a je vůbec s historií českého národa bytostně spjato. Robert Jindra shodou okolností nedávno Libuši přestudoval a obnažil ve Smetanově dramatismu jeho obdivuhodnou, nenapodobitelnou tvůrčí symbiózu lyriky a patosu, aby tak podtrhl hlubokou vnitřní pravdivost díla, které přes svou okázalou monumentalitu neztrácí nic z typicky smetanovské hudební dramatičnosti prostoupené jímavou lyrikou. Tuto pečeť vtiskl na koncertě jak při předehře, tak v závěrečném proroctví v široce vyklenuté dynamické škále i v dokonalém frázování s využitím agogiky a dramatických pauz. Tento dirigentský punc, ostatně pro Roberta Jindru typický, se pochopitelně projevil i v dalších ukázkách. Jeho piana jsou opravdu tlumenými záchvěvy lidského nitra a jeho fortissima burácivými živelnými smrštěmi emocí. Pro Roberta Jindru totiž není orchestr pouhým doprovodem, ale podobně jako vokální linie nositelem hudebně dramatických akcentů, aby v nejednom případě se stal dokonce vůdčím zvukovým elementem.
V ukázkách ze Smetanových oper, nejen na úryvcích z Libuše, ale i na vybraných scénách z dalších oper se dirigentovi podařilo očistit jeho tvorbu od někdejších pomluv a tak definitivně odstranit nálepku „wagneriánství“, aby tak ozřejmil nejen na pasážích z Libuše, ale i na velkolepé scéně pražské chudiny z Braniborů v Čechách i strhující, citem naplněné zpovědi žalářníka Beneše z Dalibora, že Smetanovo sepětí s Richardem Wagnerem není náhodné, že má svou vývojovou logiku, ale že si přitom Bedřich Smetana vždycky zachovává svůj vlastní nezaměnitelný styl. Následovala čísla, která vždy v Jindrově pojetí podtrhovala specifický hudebně dramatický rukopis toho kterého skladatele. V závěrečném duetu z Armidy nevyčerpatelnou melodickou invenci Antonína Dvořáka, ve vrcholné scéně 2. dějství Šárky dynamické poryvy a dramatické zvraty příznačné pro Zdeňka Fibicha, v závěrečném monologu z Evy až nadzemskou mysterióznost spjatou se vznícenou smyslovostí Josefa Bohuslava Foerstra, v ukázce z Lucerny smysl pro propojení niterné lyriky a situační komiky v nejjemnějším detailu u Vítězslava Nováka a totéž pak ve vnitřní intenzitě v monolozích princezny z Honzova království Otakara Ostrčila a Mirandoliny v bravurní perlivé vokální lince ze stejnojmenné opery Bohuslava Martinů, aby pak v závěrečné scéně Věci Makropulos s nesmírnou působivostí obnažil mnohovrstevnatost hudebně dramatického stylu Leoše Janáčka, kde se jedinečným způsobem skloubila až magická lyrika s příznačným sarkasmem a ironií, aby vše kulminovalo v grandiózní apoteóze lidského života. Podobně jako v Libuši, Šárce a v dalších ukázkách potvrdilo se i tady, že právě sepětí lyriky a patosu činí nevyčerpatelný zdroj hudebně dramatické působnosti opery jako takové.
Koncert byl zároveň i příležitostí k prověrce tvůrčího potenciálu operního souboru Národního divadla, které je bohužel drahnou dobu provázeno jakýmsi chaosem a nevyrovnaností umělecké úrovně. Kolektivní tělesa se úkolu zhostila znamenitě. Orchestr hrál precizně a s nebývalým vnitřním nasazením a také sbor pod vedením sbormistra Pavla Vaňka zvládl svůj part na výbornou. V sólistickém obsazení jsme měli možnost prověřit naši pěveckou elitu tvořící páteř uměleckého souboru opery Národního divadla. Večeru dominovala Eva Urbanová jako Libuše, Šárka a Emilia Marty se svým smyslem pro dramatickou akcentaci pěveckých frází, dokonale spjatou s osobitým hlasovým témbrem i pěveckým výrazem, zaujaly i další naše čelné sopranistky, jak Dana Burešová coby Armida a kněžna v Lucerně, tak Maria Kobielska jako Eva, a snad vůbec největším překvapením byl výkon Jany Sibery, která jako princezna z Honzova království i Mirandolina opět prokázala, že dosáhla skutečného mistrovství v nádherně znějícím hlasu v celém rozsahu, fascinovala i smyslem pro jemné odstínění pěveckého výrazu. V tenorových partech pak s jedinečnou pěveckou technikou i přirozeným šarmem zapůsobil Aleš Briscein jako Rinald, podmanivou barvou zejména ve střední poloze zaujal Tomáš Černý jako Ctirad a dramatickou akcentací i výrazovou hyperbolizační nadsázkou Jan Vacík coby poběhlík Jíra. Silou osobnosti i přesvědčivým vnitřním prožitkem prostoupili své party Ivan Kusnjer jako mlynář a Miloslav Podskalský jako žalářník Beneš a rovněž i v menším rozsahu svých partů prokázali svou interpretační i hlasovou kvalitu také mezzosopranistka Yvona Škvárová, basista Luděk Vele a barytonista Jiří Brückler.
Dá se tedy říci, že název koncertu nebyl nijak nadsazen a doufejme, že se česká opera opět stane součástí kmenového repertoáru Národního divadla. A že se budou pravidelně hrát nejen díla skladatelů zde uvedených, ale i díla neprávem zapomenutá anebo dosud čekající na svou jevištní premiéru. Jistěže koncertní provedení na divadelní scéně je protimluv, ale v době, kdy operní režiséři totálně selhali, zradivše své poslání dílo interpretovat v jeho autentické podobě, a všemožnými, vesměs stupidními aktualizacemi rozbili jednotu obsahu a formy, aristotelský kánon tří jednot – děje, času a místa – a to často za podpory kritiky a intendantů, kteří se bojí vybočit ze stáda a řídí se zásadou, že je výhodnější mýlit se s dobou, než mít pravdu proti ní. A tak paradoxně je dnes koncertní provedení tou nejlepší „inscenací“ a i renomovaná operní divadla běžně zařazují do svého programu a abonentních řad koncertní provedení oper.
