Stěžejní událostí letošního Mezinárodního festivalu zakázané hudby, jenž vznikl před pěti lety, se stalo koncertní provedení opery Viktora Ullmanna (1898–1944) Der Sturz des Antichrist (Pád Antikristův ), která zazněla v české premiéře. Koncert se uskutečnil 21. června v kostele Vzkříšení Páně v Terezíně. Mimořádnost události je dána už tím, že přestože Viktor Ullmann strávil téměř polovinu svého násilně ukráceného života v Československu respektive v Praze, byla zde dosud domácími uměleckými silami umělců uvedena pouze jeho jednoaktová opera napsaná v Terezíně Císař z Atlantidy (roku 1995 v Divadle Kolowrat). Aktovku Rozbitý džbán mohlo publikum shlédnout dvakrát jako pohostinské vystoupení (opery z Drážďan a rakouské společnosti ARBOS). Pád Antikristův měl být (po dvou předchozích jednáních o uvedení, jež k realizaci nevedla) uveden v rámci cyklu Národního divadla Praha „Český triptych II – Terezín“ roku 2007 v koprodukci s Theater Hof v Německu; odvolání tehdejšího ředitele ND Daniela Dvořáka a šéfa opery Jiřího Nekvasila však hostování znemož-nilo.
Ullmannův Pád Antikristův je opera-mysterium, jejím vzorem bylo wagnerovské hudební drama. Dílo je naplněno antroposofickými symboly, základní myšlenka je však srozumitelná i bez jejich dešifrování. Podobně jako v Císaři z Atlantidy, jde i v Pádu Antikristově o souboj pozitivních a negativních sil; negativní sílu představuje v obou případech tyranský vládce, v Pádu Antikristově proti němu stojí Umělec, jehož sebeuvědomění a víra v přesvědčivou sílu lidského ducha symbolizuje možnost záchrany váhajících a chybujících a tyranovu porážku. Opera vznikla roku 1935, k jejímu prvnímu provedení však došlo až roku 1995 v Bielefeldu. Terezínské koncertní uvedení ukázalo, že pokud již se nechtějí díla ujmout operní dramaturgie, lze stěží pochopit, proč až do nynějška nebyla zvolena alespoň tato možnost. Umělecká hodnota ani etická výpověď Pádu Antikristova absencí optické složky neztrácejí, koneckonců již forma díla, respektující strukturu symfonického cyklu, je ospravedlňuje jako vokální symfonii. Opera byla provedena v originální němčině. Deklamační princip a hlasový rozsah pěveckých partů kladou na interprety značné nároky. Všech sedm sólistů podalo výkony, svědčící o svědomitém přístupu. Aleš Briscein jako Panovník, Roman Janál v roli Technika, Tomáš Kořínek jako kněz a Roman Vocel jako Hlídač vypracovali v rámci možností koncertního projevu role i po herecké stránce a vytvořili skutečné typy, jediný ženský hlas (dvojníka Kněze) v čistě mužském obsazení zpívala s jistotou Veronika Hajnová . Zvláště je pak třeba zmínit výkon Václava Sibery v ústřední roli Umělce. Pouze skutečnost, že již nebylo možné vytisknout nové programy prozradila, že se jednalo o záskok za původně obsazeného Jaroslava Březinu. Vedle tenoru Tomáše Kořínka se jeho přeškolený baryton sice plně neprosadil, zdrženlivost projevu však mohla být dána i skutečností, že měl na nastudování neobyčejně obtížného partu jen několik dní. Spoluúčinkoval Pražský komorní sbor , Severočeskou filharmonii Teplice řídil Leoš Svárovský .
