Moravská filharmonie Olomouc uspořádala ve spolupráci s Hudební fakultou Janáčkovy akademie múzických umění v pátek 22. dubna v 17:00 v sále olomoucké Reduty absolventský koncert dirigenta Patrika Červáka (pedagogické vedení Jakub Klecker). Pestrý program zahrnoval nejen Koncert pro harfu Es dur ukrajinského skladatele Reinholda Glière a Koncert pro klarinet Aarona Coplanda, ale především monumentální Symfonii č. 11 g moll „Rok 1905“ Dmitrije Šostakoviče. Jako sólisté vystoupili harfistka Roxana Hädler (HAMU Praha) a klarinetista Aleš Tvrdík (JAMU Brno).
Hudební podvečer zahájil Glièrův Koncert pro harfu a orchestr Es dur, op. 74. Skladatelův kompoziční jazyk bývá popisován jako kombinace prvků ruského pozdního romantismu a inspirací z děl Alexandra Glazunova a skladatelů Mocné hrstky. Glière svůj harfový koncert složil roku 1938, tedy v době, kdy již spousta autorů usilovala o mnohem modernější hudební jazyk. Úvodní Allegro moderato je neseno výrazně lyrickou melodikou, která kulminuje na vrcholech mohutných dynamických oblouků – samostatnými kapitolami jsou pak snové figurace harfy nad prodlevami smyčců a harfová kadence plná extrémně náročných rozkladů a rychlých běhů. Harfistka Roxana Hädler podala naprosto bezchybný výkon, který precizně zohledňoval dynamiku a frázování – kadence byla plná drobných i zásadních rytmických a výrazových změn, které dodávaly hudbě její vnitřní kinetiku. Druhá věta Tema con variazioni začíná temně zadumanou smyčcovou plochou, tu však v pátém taktu alespoň částečně projasňuje hořkosladká melancholie harfy. Samotné variace vyžadují nemalou interpretační zdatnost, které Roxana Hädler bez problémů a s lehkostí dostála. Závěrečné rondo Allegro giocoso je takřka mozartovského střihu – hravé a bezstarostné, avšak s četnými „intermezzy“ vyvěrajícími z ruské lidové tvorby. Dirigent Patrik Červák prokázal hlubokou znalost partitury a ve svém nastudování akcentoval převážně přirozený lyrismus skladby a povedené byly také vystavěné dynamické oblouky jednotlivých orchestrálních skupin. Ačkoliv se napříč jednotlivými sekcemi občas objevovaly drobné rytmické či intonační problémy, celkově těleso podalo spolehlivý výkon. Samostatnou kapitolou je pak sál Reduty, který má výtečný zvuk, ale každičké pochybení je v něm extrémně patrné.
Coplandův Koncert pro klarinet a smyčcový orchestr s harfou a klavírem hovoří k posluchačům zcela odlišným jazykem, a to navzdory tomu, že obě skladby dělí pouhých jedenáct let. Skladbu dokončenou roku 1949 si vyžádal přímo Benny Goodman a nese v sobě jasné jazzové i neoklasicistní prvky. Na první pohled upoutá formální rozvržení skladby – první (Slowly and expressively) a třetí (Rather fast) větu spojuje klarinetová kadence (Cadenza), která nejenže dává sólistovi příležitost ukázat svoji virtuozitu, ale také exponuje mnoho melodických latinskoamerických jazzových motivů, které se objevují v závěrečném Rather fast. Klarinetista Aleš Tvrdík tak musel nejen dostatečně vystihnout hořkosladký lyrismus první věty, ale také zvládnout enormně náročné dynamické i melodické skoky kadence, a to vše následně zužitkovat v závěrečné jazzem inspirované větě, která stojí i padá na nápaditém frázování a práci s barvou tónu. Tvrdík měl evidentně všechny tyto aspekty na paměti a výsledek byl hudebně i technicky působivý. Také smyčcová sekce to nemá v Coplandově Koncertu pro klarinet jednoduché – především ve třetí větě jsou na instrumentalisty kladeny nemalé intonační, rytmické i výrazové nároky, kterým hudebníci bez větších problémů dostáli.
Nejnáročnějším, nejmohutnějším a současně nejzáslužnějším dramaturgickým počinem koncertu však bylo uvedení Symfonie č. 11 g moll „Rok 1905“, op. 103 Dmitrije Šostakoviče. Monumentálnost symfonie spočívá nejen v její délce – přes hodinu čistého času – ale i v rozsáhlé instrumentaci s obsáhlým bicím aparátem. Podtitul symfonie odkazuje k událostem ruské revoluce z roku 1905 a pojmenování jednotlivých vět – Palácové náměstí, 9. leden, Věčná paměť a Zvonění na poplach – toto programní pojetí ještě více umocňuje. Šostakovič byl pro orchestr z technického hlediska pravděpodobně nejnáročnějším soustem, přesto jej zvládl nejpřesvědčivěji – výtečná byla houslová i violová sekce a ohromná pochvala patří žesťové sekci, která si navzdory extrémní náročnosti svých partů zachovala rytmickou i intonační přesnost. Velmi povedené byly také fagoty. Dirigent projevil nejen skvělé dynamické cítění, které se projevovalo především v gradačních plochách, ale také ohromné porozumění emočním extrémům díla, které dokázal orchestru patřičně přetlumočit.
Páteční koncert byl nejen ukázkou promyšlené dramaturgie, která dokázala, jak stylově rozdílné mohou být kompozice, které dělí pouhých (a necelých) dvacet let, ale současně také přehlídkou mladých talentů, jejichž interpretační schopnosti jim slibují úspěšnou budoucnost. Přes některé drobné nedostatky tak nelze večer hodnotit jinak než veskrze kladně.
