Pražské publikum je zvyklé na to, že se v cyklu FOK Světová klavírní tvorba setkává s proslulými pianisty těch nejzvučnějších jmen. Koncert nazvaný České mládí – Klavírní gala , který se konal ve Dvořákově síni Rudolfina v sobotu 7. prosince 2024, představoval však v tomto cyklu výjimku.
FOK na něm nabídl čtyři mladé české klavíristy ve věkovém rozmezí 15–26 let, kteří stojí teprve na začátku své umělecké kariéry: Noru Lubbadovou, Denise Stefanova (který pohotově zaskočil za onemocnělého Jana Schulmeistera), Jana Čmejlu a Matyáše Nováka. Všichni čtyři si – přes své mládí – vydobyli v hudebním světě skvělé renomé, mají na svém kontě úctyhodnou řadu soutěžních úspěchů a jejich umění mohli ocenit nejen tuzemští posluchači, ale i publikum v zahraničí.
Patnáctiletá Nora Lubbadová, nejmladší z účinkujících, studovala v letech 2022–2023 u Vladimira Kharina na vídeňské Universität für Musik und Darstellende Kunst. Od září letošního roku studuje na Pražské konzervatoři u Iva Kahánka, pod jehož vedením pracovala už v rámci Akademie MenART. Své vystoupení zahájila Preludiem a fugou b moll, BWV 867 z prvního dílu Dobře temperovaného klavíru Johanna Sebastiana Bacha. Preludium, jedno ze skladatelových nejkrásnějších, přednesla Nora s hlubokým pochopením, procítěně, klidně, zpěvně. Náročnou pětihlasou fugu měla dokonale promyšlenou a vystavěnou, a bylo vidět i slyšet, že bezpečně ví, co se děje v každém jednotlivém hlase. Smetanova Furianta z Českých tanců hrála mladá umělkyně s úžasnou vitalitou, zaujala nejen suverénní technikou, ale také tím, jak zkušeně pracovala s časem. V Chopinově Baladě č. 1 g moll, op. 23 jsme mohli obdivovat Nořin cit pro melodii i to, s jakou nenucenou a okouzlující elegancí plynul hudební tok. K onomu pocitu „elegance“ přispěly značnou měrou půvabné a vláčné pohyby pianistčiných rukou.
Denis Stefanov je o necelé dva roky starší než Nora. Hru na klavír studuje u Petra Toperczera na Gymnáziu a Hudební škole hl. m. Prahy. Jeho úplně nejčerstvějším uměleckým úspěchem je titul laureáta Mezinárodní soutěžní přehlídky Mladý klavír Pražské konzervatoře 2024, který získal – spolu s titulem Talent Mladého klavíru – před dvěma týdny. Denisova hra se vyznačuje jedinečnou tónovou kulturou, kterou jsme mohli ocenit ve všech skladbách, jež uvedl na svém vystoupení. Nejprve přednesl dvě sonáty Domenica Scarlattiho, obě v tónině d moll. Ta první, K. 9, byla křehká a zasněná, s báječnou ornamentikou, v té druhé, K. 141, přímo jiskřily bravurní repetované tóny. Skrjabinovu Sonátu č. 4 Fis dur, op. 30 jsem od Denise slyšel v poslední době dvakrát, a nemohu říci nic jiného, než že pod jeho prsty zraje jako dobré víno a získává stále jemnější a jemnější barevné odstíny. Stejně tak vyzrává i Chopinovo Nokturno Des dur, op. 27/2, jehož snová atmosféra se v posledních taktech rozplynula do téměř neskutečného pianissima. Své vystoupení uzavřel Denis Etudou-Intermezzem, op. 40/7 Nikolaje Kapustina. Hrál ji se strhujícím jazzovým odpichem, uvolněně, vtipně, rytmicky, s pikantními akcenty a s takovou lehkostí, že nikoho nemohlo napadnout, jak velké tu má skladatel nároky na pianistickou techniku. Na Denisovi bylo vidět, že je v tomhle druhu hudby opravdu „doma“.
Zatímco Nora i Denis si teprve hledají své „místo na slunci“, jejich starší kolegové, kteří vystoupili po přestávce, už mají přece jen větší koncertní zkušenosti. Jan Čmejla oslavil letos v červenci jednadvacáté narozeniny. Od roku 2022 studuje hru na klavír u Wolframa Schmitt-Leonardyho na Staatliche Hochschule für Musik und Darstellende Kunst v Mannheimu. V září vydal v Radioservisu debutové CD se skladbami Fryderyka Chopina, Sergeje Rachmaninova a Adama Skoumala. Své vystoupení otevřel Chopinovou Barkarolou Fis dur, op. 60. Hrál ji se zjevným nadhledem, bylo vidět, že ji má dokonale zažitou a bezpečně usazenou v prstech. Hudba plynula přirozeně a barvitě a působila dojmem, jako by v ní nebyly žádné technické problémy. Zvláštní pozornost si v této skladbě zasloužila Čmejlova nápaditá pedalizace. Ve virtuózní Etudě č. 10 „Čarodějův učeň“ Györgyho Ligetiho bylo požitkem sledovat, v jak závratném tempu kmitají pianistovy ruce nad klaviaturou. Svou skvělou techniku pak Čmejla znovu předvedl ve Skoumalově Kejklíři, kterého hrál brilantně a s nespočtem působivých úhozových nuancí.
Šestadvacetiletý Matyáš Novák je z celé čtveřice klavíristů nejstarší a nejzkušenější. V devatenácti letech dokonce debutoval v proslulé Carnegie Hall. V jeho životopisu se dočteme, že má na repertoáru čtyři desítky koncertů s orchestrem a stovky skladeb pro sólový klavír. V současné době je Matyáš studentem 1. ročníku doktorského studia na pražské HAMU a v rámci své dizertační práce se zabývá osobností Jindřicha Kàana z Albestů. Mladý umělec si pro své vystoupení ve Světové klavírní tvorbě zvolil značně neobvyklý repertoár: nejprve zahrál Kàanovu klavírní úpravu Smetanovy symfonické básně Z českých luhů a hájů, po ní pak svou vlastní klavírní úpravu Smetanovy Vltavy. Obě úpravy jsou technicky mimořádně náročné – často jsem měl dojem, že hraje všech deset prstů najednou. Ale Matyáš nemá v podstatě žádné limity, jeho technika je úžasná. Klavírní faktura „Luhů“ je vysloveně lisztovská, mnohá místa se zdají být až nehratelná.
V Matyášově podání vyzněla skladba velkolepě, ve zvuku se nezřídka blížila orchestru. Ve své vlastní úpravě Vltavy byl na sebe interpret (co se tkne techniky) přece jen trochu milosrdnější – aniž by ovšem Smetanově hudbě jakkoli ubral na barvitosti. Zurčící prameny Vltavy vyzněly kouzelně, slavné hlavní téma chytilo za srdce, v lovecké scéně jako by koně cválali přímo před našima očima, venkovskou svatbu klavírista krásně „roztančil“, víly se vznášely v stříbřitém měsíčním světle jako snové vidiny a ve Svatojánských proudech se klavír rozzářil v plném orchestrálním lesku. Matyáš vyvolal „svou“ Vltavou velké nadšení, které se vkrátku proměnilo ve standing ovation.
Na závěr večera si mladí klavíristé připravili překvapení: všichni čtyři společně usedli na dvě (!) klavírní židličky a rozesmáli posluchače Galop-Marchem pro jeden klavír a osm rukou od francouzského skladatele Alberta Lavignaca.
Nora Lubbadová, Denis Stefanov, Jan Čmejla a Matyáš Novák jsou bezpochyby na nejlepší cestě k úspěšné umělecké kariéře. Jsem si jistý, že se v pianistické džungli neztratí.
