Jméno Českého tria se tiskne v koncertních programech více než tři čtvrtě století. Málokterý komorní soubor slavného jména je schopen prodloužit své trvání bez znatelné ztráty originality a přízně publika i po úplné generační výměně svých členů. Už i proto, že druhá generace je vždy poměřována vzpomínkou na své předchůdce. V Sukově síni pražského Rudolfina zazněl 12. října v rámci Hudebních podvečerů Českého spolku pro komorní hudbu koncert Českého tria (Dana Vlachová – housle, Miroslav Petráš – violoncello, Milan Langer – klavír), který opět potvrdil, že současné České trio je výjimkou. Samozřejmě že současná interpretační podoba souboru se v mnohém od svých předchůdců liší, stejně jako podmínky a doba. Nicméně i v přetlaku množství našich i světových komorních souborů má České trio nadále schopnost i zhýčkané publikum svým hudebním sdělením přesvědčivě zaujmout. Ač každé špičkové klavírní trio je vždy souborem umělecky rovnocenných sólistů, jeho určujícím a dominantním prvkem bývá především umění klavíristy. Během několika minut poslechu Českého tria je však zjevné, že tvůrcem a představitelem tváře hudebního obrazu souboru je především výrazná, osobitá expresivita a temperament Dany Vlachové.
Toto platí i pro čtyřvěté Klavírní trio c moll op. 1 č. 3 Ludwiga van Beethovena, byť jeho klasická kompozice klavírní part výrazně upřednostňuje. Tím nijak nechci zpochybňovat klavírní dokonalost Milana Langera, ale jiskra, tah a osobitost hudebního výrazu byla nejen zde, ale po celý koncert zřetelnou zásluhou houslistky.
Jednovětá freska Eduarda Douši Operation Anthropoid z roku 2014 je inspirována významným činem českého protinacistického odboje. Doušu pokládám za jednoho z nejzajímavějších českých skladatelů jeho generačního okruhu. Jeho hudba je vždy vtipná, obsažná, nic nepředstírající. I při využití nejnovějších kompozičních technik neunaví, vyjadřuje se výstižně a srozumitelně. Operace Anthropoid je dramatická, zvukově barevná kompozice, a zvláště její závěr je svou silou a jímavostí velmi působivý. Vznikla na objednávku Českého tria, které ji provedlo s přesvědčivou účinností a nástrojovou dokonalostí.
Klavírní trio g moll op. 15 Bedřicha Smetany je spolu se dvěma smyčcovými kvartety stále vyhledávanějším klenotem nejen české, ale světové komorní tvorby. Vždy znovu v něm lze nacházet další možnosti projekce v něm skrytých dimenzí nadčasové působivosti. V pojetí Českého tria opět vyniklo již zmíněné specifikum souboru, jímž je sugestivně dominantní projev Dany Vlachové. Úvodní houslové sólo s jeho vnitřní intenzitou, barvou zvuku na G a vůbec celkový tah, napětí a směřování celkového toku frází jí může závidět většina pánů houslistů. V tomto duchu České trio osvítilo celé dílo dalším zajímavým a neotřelým způsobem. Ač akustika sálu se přestavbou zřetelně zlepšila, nemohu se zbavit rozporuplného pocitu z poslechu zvuku křídla Fazioli. Velmi krásný a kultivovaný zvuk přechodem do vyšší dynamiky jakoby skokem se stává až sprostě hlučným. Jestli to tak působí i na pódiu, musí být nesnadné se tomu přizpůsobit. Tento sál by si místo experimentu zasloužil špičkového Steinwaye.
Závěrem umělci příjemně překvapili dvěma osvěžujícími triovými transkripcemi M. Petráše z jazzových skladeb Jaroslava Ježka.
