Pod záštitou místopředsedy vlády ČR a ministra zahraničních věcí ČR Karla Schwarzenberga se konala v unikátním zámeckém barokním divadle 9. září premiéra komického dílka Giuseppe Scarlattiho Dove è amore è gelosia (Kde je láska, je i žárlivost) , kterou skladatel složil ve formě typu opery buffa s upřesněním „Intermezzo giocoso a quattro personaggi“ (Žertovná mezihra pro čtyři hlasy) podle libreta Marca Coltelliniho. Ve spolupráci s Národním památkovým ústavem, Nadací barokního divadla, Českou televizí a společností Clasart Classic připravila agentura BVA International po loňském koncertním provedení v Maškarním sále zámku premiéru Scarlattiho rokokového díla v hudebním nastudování dirigenta a cembalisty Vojtěcha Spurného s jeho Schwarzenberským dvorním orchestrem. Hudebníci v dobových livrejích a parukách hrající převážně na kopie dobových nástrojů (např. lesní rohy byly originální) v orchestřišti při svíčkách, měli náročnou úlohu jak v souhře mezi sebou, protože větší část komorního orchestru hrála proti sobě, přičemž jejich dirigent a cembalista byl pro většinu z nich po jejich boční straně, tak v koordinaci se čtyřmi pěvci na jevišti. Režisér Ondřej Havelka přistoupil k inscenaci cestou reminiscence commedie dell’arte, oživení ducha dobové zábavy v kombinaci se současnou situační komedií. K odborné spolupráci si přizval i specialistku na barokní gestiku Helenu Kazárovou , která usilovala propojit u pěvců přirozené herectví s gesty.
Coltelliniho italské libreto je sledem vtipných obrazů rozdělených do dvou částí po sedmi a devíti scénách, ve kterých zamilované páry prochází naivně nebo důmyslně situacemi zkoušek jejich vzájemné lásky. I dobové divadelní postupy libretistů a dramatiků s typickými převleky mužů do ženských postav a opačně publikum pobaví i v současnosti, jsou-li vtipně zahrány. Giuseppe Scarlatti, zřejmě synovec známějšího skladatele Domenica Scarlattiho, učitel hudby v rodině Schwarzenbergů, tak zpracoval hudebně nadčasové téma vztahů, které je aktuální i v 21. století. V celkovém čase se hrálo představení v Českém Krumlově asi 85 minut s přestávkou v originálním italském jazyce. Čtyři protagonisté inscenace, sopranistka Lenka Máčiková (Markýza Clarice, vdova), tenorista Aleš Briscein (Hrabě Orazio), sopranistka Kateřina Kněžíková (Vespetta, Claricina komorná) a tenorista Jaroslav Březina (Patrizio, Oraziův sluha a důvěrník), rozehráli vztahy v patřičně komickém duchu. Kdo neznal děj nebo si jej v divadle nepřečetl či nerozuměl italštině, byl při sledování téměř neznámého díla více odkázán právě na pohyb, gesta a mimiku, která nejsrozumitelněji a nejvtipněji dokázal ztvárnit pár koketní komorné Kateřiny Kněžíkové a jejího nápaditého sluhy Jaroslava Březiny. Druhý pár představující vyšší společenskou třídu, Markýza Clarice Lenky Máčikové s Hrabětem Oraziem Aleše Brisceina, jejichž charaktery rolí jim nedovolovaly velkou rozpustilost jako jejich kolegům, byli i tak ve srovnání s nimi po herecké komediální stránce svými gesty a mimikou méně výstižnější. Všichni zpívali s patřičnou dávkou noblesy, lehkosti a hravosti. Jejich hlasová flexibilita v recitativech měla příjemné barevné kouzlo v odlišných témbrových odstínech. Scarlatti zhudebnil děj někdy souběžně náladotvorně s příběhem, jindy naopak předběhl atmosférou rozvíjení zápletek a posluchače provázel tak, aby se nenudili. Vedlejší němé postavy – Markýza Taťány Kupcové a Sluha Bohumila Klepla – vtipně obohatily milostné zápletky. Režisér Ondřej Havelka akcentoval především gagy s motivem lásky a žárlivosti, například zápletky s milostným dopisem, jenž psala Clarice Oraziovi, různé způsoby koketérie a svádění, honičky okolo stromu, klamné slzy a zoufalství, maskování a urážky mající jediný cíl dynamického spádu, na jehož konci všichni smířlivě a uvolněně s radostí konstatují, že „kde je láska, je i žárlivost“. Úžasná funkční mašinérie přispěla zejména při proměnách a efektech bouře, blesků a větru ke komičnosti, při které se divák může smát s odstupem 243 let, jak fungovaly kdysi barokní mechanismy. I když dobové návrhy a obrazy perspektivních barokních iluzivních scén ukazují mnohé postavy i v hloubce prostoru, Havelka rozehrál v rozsahu celého Scarlattiho díla českokrumlovské jeviště v jeho hloubce jen sporadicky, přičemž do druhého plánu jeviště situoval jen němé a pohybové pasáže a pěvecké ponechával pouze v přední části. Kvůli lepší hudební souhře s orchestrem? Určitě ano, ale pak je nutné, aby technici přizpůsobili lépe akustický prostor produkcím tohoto typu, ostatně i elektrické osvětlení má v divadle své poetické kouzlo. I když se občas stalo, že i tak souhra všech nebyla zcela přesná, ve výsledku se všichni v krásných historizujících kostýmech Jany Zbořilové zasloužili o mimořádnou událost.
Dokumentární záznam vycházející z představení 9. a 10. září (včetně natáčení z generální zkoušky) připravuje Česká televize do programu o Vánocích, o vysílání projevily už zájem další zahraniční televizní společnosti a připravuje se také vydání na DVD.
