Když se v lednu v pražském metru objevily zářivé plakáty s dvanácti mladými usměvavými muži ve fracích, většina kolemjdoucích s mírným zájmem pohlédla na pěkný obrázek, dívky na něm podvědomě hledaly ten nejpěknější obličej, ale hlavní sdělení, totiž že 27. ledna vystupuje v Rudolfinu světově proslulý mužský sbor Chanticleer , který si říká „The Orchestra of Voices“ („Vokální orchestr“), už zřejmě zaznamenal málokdo. Anebo zaznamenal, ovšem pěvecké sbory v dnešní době zkrátka masy „netáhnou“. Jinak by onoho dne bylo Rudolfinum zaplněné. Nebylo. A jsem si jista, že každý, kdo mohl usednout na některém z prázdných sedadel, a neusedl, přišel skutečně o mimořádný zážitek.
Americký Chanticleer přitom vynikající pověst předchází, hovoří se o něm dokonce jako o nejlepším mužském pěveckém sboru na světě. Takto silné přívlastky budí u leckoho nedůvěru, a přiznávám, že jistou dávku jsem si s sebou nesla také. „Chanticleer“ je navíc název kohoutka, který údajně zpívá dokonale čistě, a dát si právě toto jméno, to si žádá odvahu. „Tak se ukažte, kohoutkové,“ říkala jsem si, když se otevřely dveře a na pódium suverénně vkročilo oněch 12 mužů z plakátu. Každý typově zcela jiný, téměř jako dle zásad úspěšných chlapeckých kapel v populární hudbě – jeden romantický blondýn, druhý rebelský brunet, třetí „za drsňáka“, čtvrtý něžně dětský, malý, velký, tlustý, tenký… tady nechyběli ani černoch či mohutný Porthos s dlouhatánským knírem, a na hlavě jednoho zpěváka našlo publikum k svému pobavení i onoho „kohoutka“.
A pak začali „chanticleeři“ zpívat. Nepamatuji se, že bych v Rudolfinu kdy viděla tak elektrizované publikum: s mužskými hlasy se ozvaly zcela regulérní soprány a plné alty, takže kdyby nebylo vizuální kontroly, mohl posluchač uvěřit, že poslouchá sbor smíšený. Bez sbormistra v čele, dvanáct zcela vyrovnaných profesionálních zpěváků s barevně sladěnými hlasy, z nichž každý ví o každém, z nichž každý pokorně „zmizí“, má-li s melodií vyniknout hlas jiný. Neuvěřitelná hlasová kultura. Absolutní souhra. Dokonalá intonace. Dynamika. Zcela bezchybné frázování. Dech beroucí muzikálnost bez okázalých gest. Obdivuhodná pódiová prezentace s náročnou (a nikoli samoúčelnou!) choreografií. A nadto živá a nenásilná komunikace s publikem: žádné podbízivé pohledy, jen občas decentní oční kontakt, aby bylo jasné, že „zpíváme pro vás“, a milé úsměvy při nadšeném potlesku.
Dramaturgií programu přitom Chanticleer pražské publikum nijak nešetřil: pánové svůj program nazvali In Time of… (Za časů… ) podle stejnojmenné skladby Stevena Sametze napsané přímo pro ně a nabídli v něm gregoriánský chorál, renesanční skladby O. Gibbonse, G. P. da Palestriny, G. Dufaye či C. Janequina a zejména pak hudbu soudobou. Pakliže jsem po renesanční části nabyla dojmu, že právě toto období musí být sboru nejbližší, hned při první moderní kompozici jsem jej musela poopravit. Vynikající byli ve všem. V Noci a Ránu Györgye Ligetiho, ve zvukomalebné až snové kompozici Jarní sny čínské skladatelky Chen Yi , v níž předvedli neuvěřitelnou barevnou paletu zvuků, v Agnus Dei Michaela McGlynna, kde ukázali i alikvotní zpěv, a samozřejmě i v „lehčím“ repertoáru, který vyvrcholil několika spirituály.
Jako by měli chanticleeři neviditelná tykadla, kterými si ukazují nástupy či uzavírají fráze. Žádný prostor pro chybu či zaváhání. Běžně se neslyší taková pianissima, jaká nám předvedli tito pánové. Ostatně, na svých webových stránkách, v nichž si o cestě do Evropy vedli podrobný deník, sami napsali, jak si váží možnosti zpívat poprvé v Rudolfinu. Ještě večer po koncertě v něm pak (kromě milé poznámky o vlídnosti pražského publika) vyzdvihli akustiku sálu, který jim umožnil taková piana, jaká si jinde dovolit nemohou. A skutečně – když na konci některé skladby ztišovali a ztišovali dlouhý, nekonečný akord, bylo to jakoby někdo pomalinku otáčel knoflíkem „volume“ až k hranici slyšitelnosti.
Hned od počátku si Chanticleer pražské publikum zcela podmanil. Potlesky byly kus od kusu delší a nadšenější. A když pak – v rámci vyžádaných přídavků – obklopila skupina pánů ve fraku jediného černocha v „kapele“ a ten začal po úchvatné introdukci ryzím sopránem zpívat Summertime s finálním a2 v plné síle a neuvěřitelné „ženské“ barvě, spustila se v Rudolfinu vřava jako po fotbalovém utkání. Na standing ovations odpověděli ještě dvěma přídavky a pak, mile, skromně, s úsměvem a jako skuteční vítězové odešli. Bohužel.
Superlativní přívlastky, které předcházejí hvězdné osobnosti, už Praha zná. A jen málokterá „hvězda“ pak onomu velkému očekávání dostojí. Chanticleer jej zcela naplnili a ukázali, jak pronesl jeden z odcházejících posluchačů, že „Tak takhle se má tedy zpívat“. Amen. Zde totiž nejde jen o technickou dokonalost, na těchto zpěvácích je vidět, že zpívání opravdu milují. Takže pokud se tito „kohoutci“, jak předběžně slíbili, do Prahy ještě vrátí, patříte-li ke zpěvákům, sboristům, hudebním fajnšmekrům, nebo prostě jen k milovníkům výborné hudby, zapište si datum jejich vystoupení do diářů červenou tužkou. Je to jedna z „must see/must hear“ akcí. Musí se slyšet a vidět. Takřka povinně, dámy a pánové.
