„Chaos a extáze“. Takový byl podtitul pátečního koncertu festivalu Wien Modern, jenž byl věnován zakladateli festivalu, Claudiu Abbadovi. Večer 2. listopadu nabídl skutečně rozmanitý program: posluchači ve vídeňském Musikvereinu měli možnost slyšet až tři premiéry, v jedné z nich se představila i skvělá polská pěvkyně Agata Zubel. Nové kompozice rámovala díla Josepha Haydna a Alexandra Skrjabina, z níž jedno prezentovalo chaos, druhé pak extázi. Celým koncertem provázel ORF Radio-Symphonieorchester Wien (ORF RSO) na čele s mladým britským dirigentem Duncanem Wardem.
Premiérovány byly skladby Nicolause A. Hubera, Friedricha Cerhy a Hanse-Joachima Hespose. Jako první z nich zazněla Huberova kompozice …der arabischen 4. Student Karlheinze Stockhausena a Luigiho Nona ve své skladbě využil velmi expresivních prostředků, docela výrazně na mně působila přímočará, syrová zvukovost nástrojů – tento „efekt“ mimochodem hráči RSO vykreslili skvěle. Huber nestavěl v podstatě žádné fráze, jednalo se spíše o roztříštěné krátké úseky, připomínající estetiku punktualistických kompozic. Za vrchol lze označit moment, kdy se z nahrané stopy ozve ženský smích (jedná se o smích novinářky a aktivistky Sabatiny James, známé kritičky islámu, kterou, když odmítla sňatek, chtěla vlastní rodina podle tradice zabít). …der arabischen 4 je skladba plná ostrých kontrastů a momentů, jejichž cílem je zaujmout, upoutat. Jelikož však bylo kontrastu až moc a souvislosti jsem v díle občas nacházela jen stěží, začalo na mně postupem času působit spíše únavně.
Rakouský skladatel a dirigent Friedrich Cerha představil v pátek dílo Drei Situationen für Streichorchester (Tři situace pro smyčcový orchestr). Na rozdíl od Huberovy skladby staví Cerha dílo mnohem plynuleji, s jasnějšími vztahy v rámci formy i materiálu: slyšet jsou dokonce vzdálené náznaky tonální harmonie. Název „situace“ podle mého názoru docela přesně vystihuje charakter opusu. Jde o tři části, v každé z nich je posluchač postaven „in medias res“ do celkem jiného prostoru v celkem jiné atmosféře. Zatímco první část svou lehkou dramatičností připomíná filmovou hudbu, v druhé části je dění mnohem neklidnější, rychleji se střídají gradace a poklesy napětí. Třetí část začíná umírněněji, postupně se však stupňuje k až iritující expresivitě. Skutečně zajímavé, strhující dílo.
Za nejexperimentálnější lze celkem určitě označit tapis fou (bláznivý koberec) Hanse-Joachima Hespose. Není to nijak překvapivé, autor je považován za jednoho z nejvýznamnějších avantgardních skladatelů, nikdy se neztotožňoval s nijakým směrem, v programové brožurce k festivalu je dokonce označen za rebela. Skladbu tapis fou definuje jako symfonickou scénu, předepisuje obsazení soprán, improvizační skříň (ImprovisierSchrank) a „ausgeräumtes Orchester mit Gelegenheitsdirigent“, což by se volně dalo přeložit jako vyklizený, vybílený orchestr (v některých momentech z něho zůstali jen čtyři hráči sedící jen v jedné polovici pódia, během provedení hráči odcházejí a přicházejí) s příležitostným dirigentem.
Největší zvědavost samozřejmě budil pojem ImprovisierSchrank. Nakonec se jednalo o regulérní kus nábytku se zásuvkami a policemi, v nichž ležely předměty a materiály, které vydávaly různé zvuky (suché lupeny růží, kusy polystyrenu…). Skříň „obsluhoval“ Tim Schomacker: šlo o jakousi kombinaci performance, téměř taneční choreografie spojené s otevíráním zásuvek a dvířek a hry na nástroj. Dalšího, řekněme sólového, partu se ujala již zmiňována Agata Zubel. Ve skladbě musí zpěvačka svým hlasem tvořit nejrůznější zvuky, mnohdy nepříliš příbuzné zpěvu nebo řeči. Výkon této umělkyně byl fascinující, nelehký part zvládla absolutně suverénně, bez zaváhání. Kompozice v prvních chvílích budí dojem, jako by nic s ničím nesouviselo, zvlášť se odvíjí dění v orchestru, zvlášť v sopránu, absolutně samostatně se jeví svět kolem improvizační skříně. Všechny složky však vytvářejí až nepochopitelně fungující celek a najednou si například uvědomíte, že zpěvačka se v podstatě stala témbrově i motivicky součástí některé nástrojové skupiny. Kdyby mi tapis fou někdo popsal, vůbec bych si netipla, že by se mi to mohlo líbit. Navzdory tomu jsem však kompozicí byla zcela pohlcena, něco tak smysluplně odlišného od všeho, co znám, neslýchám moc často.
Oproti skvělým premiérám působil úvod, Představa Chaosu z Haydnova Stvoření a závěrečná Poéma extáze Alexandra Skrjabina až trochu nevýrazně. Samozřejmě, v obou případech byla interpretace dobře připravená, technicky bezproblémová a celkově kvalitní. U Haydnova opusu mi však chyběla větší průzračnost a přesnost, které by se ke klasicistnímu vyznění díla hodily. Poému extáze zas ORF RSO a Duncan Ward skvěle dynamicky vystavěli až ke skutečně extatickému klimaxu, postrádala jsem však ono transcendentno, které bych v této kompozici očekávala. Velmi mě ale zaujal dirigent, po celou dobu byl energický, orchestr vedl s jiskrou a nasazením. A orchestru opravdu všechna čest: uvést tři rozsáhlá, po všech stránkách náročná díla v premiéře v jediný večer je nelehký úkol, který by na tak vysoké úrovni většina těles nezvládla.
