Hned v úvodu je nutno podotknout, že při výběru všech pianistů měli dramaturgové letošního ročníku PJ šťastnou ruku. Ano, tolik očekávaný Maurizio Pollini svůj recitál ze zdravotních důvodů odřekl, nicméně ten, kdo chtěl toho večera slyšet mimořádné klavírní umění, se toho dočkal i prostřednictvím „zaskakujícího“ kanadského pianisty Charlese Richard-Hamelina. Tento sedmadvacetiletý umělec si odnesl z Mezinárodní klavírní soutěže Fryderyka Chopina 2015 ve Varšavě stříbrnou medaili a jeho provedení Chopinovy Sonáty č. 3 h moll bylo v témže soutěžním klání korunováno Cenou Krystiana Zimermana. Dvořákovou síní pražského Rudolfina tedy zněla 3. června (nepříliš překvapivě) pouze hudba tohoto polského romantika. Hamelin zvolil pro pražskojarní večer Nokturno H dur op. 62 č. 1, Baladu č. 3 As dur op. 47, Polonézu-fantazii As dur op. 61 a Introdukci a Rondo Es dur op. 16 – tolik skladby v první půli koncertu.
Hned v Nokturnu mě mile překvapila jedna věc. U většiny posledních klavírních recitálů v Rudolfinu jsem měla pocit, že se pianisté potřebují trochu „rozehrát“, než si začnou s místním nástrojem opravdu suverénně rozumět (především ve slabších dynamických polohách), ovšem u Hamelina jsem tomuto podobné „úvodní hledání“ vůbec nezaregistrovala. Sednul si za klavír a úvodní Nokturno zahrál s přídechem improvizačního preludování a současně hry „na jistotu“ – jakoby hrál skladbu jen tak mimochodem, avšak na nástroj, jenž zná od nepaměti. Ve stejném duchu se mu dařilo elegantně proplout celou první půlí večera, a to i při skladbách technicky mnohem náročnějších. Přese všechnu technickou brilanci byla v jeho hře jakási přívětivá obyčejnost, se kterou lze hrát ovšem jen tehdy, má-li interpret jako nejvyšší cíl odhalovat krásu samotné hudby, nikoliv rychlost prstů a velikost svého ega.
Ve druhé půli večera došlo nejprve na salónní atmosféru Čtyř mazurek op. 33 a následně již Hamelin ukázal, že Cenu Krystiana Zimermana za provedení Chopinovy Sonaty op. 3 h moll si z Varšavy odnesl zcela oprávněně. Všechna náročná místa zazněla s naprostou samozřejmostí, lehkostí a bez jakýchkoliv technických problémů (a to už je u této kategorie skladeb vysoké umění). Ve třetí, pomalé větě pak Hamelin krásně vystihnul nostalgický nádech části, a jednotnou výrazovou linii, vycházející z charakteru smutečního pochodu, se mu podařilo udržet také v dramatičtějších harmonických a dynamických zvratech. Za mne byl tedy pražský debut Charlese Richarda-Hamelina naprosto plnohodnotným zakončením řady klavírních recitálů Pražského jara (pokud zapomenu na svůj zvýšený tep při tleskání mezi větami!). Mimochodem, v rámci pražskojarního Prologu vystoupil korejský pianista Seong-Jin Cho, který se v „chopinovské“ soutěži umístil o příčku výše než Hamelin. Slyšela jsem oba a neumím si představit náročnost, s jakou se porota musela potýkat při odstupňování velikosti klavírního umění těchto dvou panů.
