Známý název na plakátech v závorce naznačuje, že opera nebude provedena v podobě, jakou jí pro posmrtnou světovou premiéru v Paříži vtiskl belgický muzikolog Fétis a v níž se (se spoustou vynechávek) dodnes dává. V Chemnitz se poprvé zřejmě bez škrtů hraje opera v podobě, jak ji Meyerbeer po čtvrtstoletí komponování a odkladů dokončil s proměněnou koncepcí od původně privátního příběhu africké princezny a španělského mořeplavce na velkou historickou operu nazvanou podle objevitele námořní cesty z Evropy do Indie. Protože přeložení dějiště z Afriky do Indie s jejím náboženským lokálním koloritem odporovalo Afričance, na kterou svět léta čekal, vyřešil Fétis rozpor tím, že děj umístil na jakýsi ostrov v Indickém oceánu mezi Afrikou a Asií. Kritická edice respektuje i názvem Vasco de Gama konečné znění, ačkoli to bylo u Meyerbeera jen podmíněné, protože vždy počítal s tím, že se během divadelních zkoušek i leccos podstatného bude muset změnit a přikomponovat, například chybějící baletní hudba. Zaměstnávala ho také otázka účinného divadelního zakončení titulní role.
Jakkoli Fétisova verze byla vcelku pietní, přednosti nové kritické edice jsou očividné. Plně se tu osvědčuje mistrovství Scriba, který jako zkušený činoherní autor i v operním libretu dbá v recitativech na promyšlenou motivaci děje. Nejvíc nového přináší třetí jednání, kde na lodi vrcholí střetnutí dvou světů a kultur. Velká opera se zrovna tady jeví jako svého druhu předchůdce velkofilmu v bleskurychlých výměnách pozic vládnoucích a ovládaných, ve vyloženě filmových situacích vzájemného ohrožování a vydírání zbraněmi a v záchraně jedněch (a smrti druhých) v poslední chvíli. Hodně nového slyšíme také ve 2. a 5. jednání, v útvarech na pomezí recitativu a ariosa propojujících uzavřená čísla do komplexů, jimiž skladatel „mate“ posluchače, zda už může zatleskat, nebo má ještě počkat… Dokonce i ta nejznámější árie tu nezní Ô paradis , ale Ô doux climat! – Vasco de Gama s poněkud pozměněnou melodií neopěvá krajinu, ale podnebí. Není to ostatně v opeře žádný osamocený hit, ale jen jedno krásné místo z mnohých. Teprve v úhrnu vyniknou Meyerbeerovy efekty, dodnes účinné svou nápaditou jednoduchostí – například neobvyklá stavba druhého finále ze tří pomalých ansámblových vět, vrcholící kadencí sedmi sólových zpěvních hlasů a končící v úplném ztišení bez doprovodu orchestru. Tento impozantní výjev rezignovaného loučení podpořila i režie tím, že se sedm sólistů nehnutě stojících na praktikáblu postupně vzdaluje divákům.
Režisér Jakob Peters-Messer v divadelním programu dobře chápe intence Meyerbeerovy velké opery, horší to je už s realizací, která především postrádá invenci a v některých momentech je i nešikovná. Např. když portugalskou loď přepadnou Indové, vyděšená dámská družina zalehne na palubu, ale protože pak domorodcům scházejí ženské hlasy, musejí se dámy trochu zvednout a odzpívat s nimi pomstychtivý sbor. Předsmrtnou extázi Séliky rušivě doprovází baletní danse macabre. Sám bájný tropický strom usmrcující omamnou vůní je znázorněn jakousi rostlinou ve skleněné schráně, kam si nakonec spěchá přivonět i Nélusco, aby zahynul spolu s milovanou královnou. Tady už režijní neobratnost hraničí s operní parodií.
Provedení naštěstí stojí na skvělých pěveckých výkonech. Ukazuje se, kolik je dnes pěvců schopných zvládnout Meyerbeerovy obtížné a rozsáhlé party (nezkrácená verze opery trvá asi čtyři a půl hodiny čistého času). Claudia Sorokina , která před nedávnem zazářila jako Isabella v Robertu ďáblu v Erfurtu, ukázala, že se ideálně hodí také pro Séliku. Typově dobře vybraný protějšek k ní tvořila subtilní, ale v rozhodujících momentech i dramatická Guibee Yang (Inès). Výkon Bernharda Berchtolda (Vasco) se vyznačoval spolehlivými výškami a diferencovanou dynamikou, jen někde by potřeboval jeho hlas o něco víc tenorového lesku. Adam Kim si zopakoval vynikající kreaci Néluska z inscenace ve Würzburgu. Kritická edice poskytuje také větší prostor dalšímu – tentokrát basovému – Vaskovu rivalu Donu Pédrovi, který dobře využil Kouta Räsänen . V povolaných rukou byly i všechny ostatní role, vždyť i námořnická pijácká píseň není žádná episoda, ale vyžaduje tenoristu s extrémními výškami, jaké má Tommaso Randazzo . Výborně připravené byly sbory (Simon Zimmermann ) a za celkové nezkrácené nastudování a detailně propracovaný orchestrální part zaslouží ocenění dirigent Frank Beermann . K úplné spokojenosti chybělo dirigentovu pojetí v mohutných momentech, jako jsou koncilová scéna prvního jednání, bouře a přepadení lodi ve třetím a slavnostní i divoké ceremonie čtvrtého aktu, jen více zvuku, temperamentu a dravosti.
