Jako bývalý houslista, v 70. letech neúspěšně bojující s profesní nemocí, přiznávám, že jsem coby milovník tohoto nástroje zaujatý. Dokonce si myslím, že emoce dokáže vyjádřit přesvědčivěji než lidský hlas, čímž nezpochybňuji úsloví, že jakýkoli nástroj má zpívat, a metaforu, že melodie má působit jako lidský hlas. Přesto srovnám-li vedení melodie u největších mistrů houslí a slavných pěvců, často dávám přednost subtilním houslím. Čtvrtý dubnový týden se uskutečnily v Praze dva koncerty, které by se daly označit jako „chvála houslí“.
V pondělí 23. dubna podpořila Česká filharmonie v Sukově síni Rudolfina benefiční koncert Houslové hvězdy dětem. Příjemcem finančního benefitu byla nezisková organizace Dejme dětem šanci, jež šest let pomáhá dětem z dětských domovů v České republice (údajně už podpořila částkou 20 milionů více než tři tisíce dětí). Za tento projekt se plnou vahou postavily silné osobnosti českého hudebního života – houslisté Jan Mráček, Josef Špaček a Olga Šroubková a klavírista Lukáš Klánský. Vedle morálního a etického apelu to byla hlavně bohatá hudební hostina.
Stopáží největší vklad měl přirozeně Lukáš Klánský, jehož „doprovody“ byly citlivé, empatické, perlivé a technicky spolehlivé. Fazioliho dovedl i doslova rozezpívat. Určitě v něm máme mimořádného klavírního partnera instrumentalistů a pěvců a mohl by být pokračovatelem klavírních legend minulosti (Holeček, Panenka…).
Benefiční večer zahájil z tabletu hrající Josef Špaček duety Z domoviny Bedřicha Smetany. Líbily se mi nepatetická interpretace, pečlivé frázování a decentní vibrato. Heifetzem skvěle aranžovaná Gershwinova Preludia byla hudbou, s níž se pan Špaček zcela ztotožnil. Bylo to stylově dokonalé, výrazově prostě neodolatelné.
U dalšího čísla jsem byl přece jen napjat, jak dopadne po hlavním koncertním mistru České filharmonie Jan Mráček, nový (v pořadí třetí) koncertní mistr téhož orchestru. Čtyři kusy Josefa Suka jsou, málo platné, jedním z prubířských kamenů českých houslistů. Pan Mráček nejenže obstál, ale předčil mé očekávání. Až na poslední tón to bylo technicky dokonalé a křišťálově čisté. Když mu to hudba umožnila, byl houslově excelentní, například vražedné tempo Burlesky. A díky fantazijnosti, rapsodičnosti a přiměřené kontrastnosti to určitě nebyla nuda.
Kvůli Smetanovi a Sukovi jsem čekal, že Olga Šroubková (vítězka loňské soutěže Pražského jara), zvolí buďto Dvořáka nebo Janáčka. Dala přednost zpaměti zahrané Druhé houslové sonátě Johannesa Brahmse. Obecně se tomu nedá vytknout nic zásadního, určitě má nakročeno k pozoruhodnému zvládnutí Brahmsovy hudby, leč musí do ní dozrát, v hlavě i v pravé ruce. První větu jsem už slyšel v podstatně poetičtějším výkladu, Adagio jsem očekával vřelejší, ale větší problém jsem měl s třetí částí, jež byla tónově skromná, málo velkorysá a chybělo vyvrcholení. Podobně jako v jiných Brahmsových opusech, je „svatý grál“ skryt ve stavbě celku. Jakkoliv byla interpretace v některých aspektech hodná obdivu, vědomí naplněnosti se nedostavilo.
Velmi mě potěšila změna konce večera – místo úpravy Bachova Koncertu D dur BWV 1064R, jenž by se do dramaturgie nehodil, se muzikanti rozhodli zahrát část Dvořákova Tercetu C dur pro dvoje housle a violu. Možná určením pro „amatérské“ muzikanty se málo hraje, což je škoda, protože je to skvělá hudba. Bohužel nezazněl celý. Pan Špaček jistě nehrál veřejně na violu poprvé, pro mě to však premiéra byla a velmi příjemná. Možná se u něho dočkám podobně úspěšného profesního propojení (housle – viola – dirigování) jako u Juliana Rachlina.
Bylo by špatné vnímat koncert jako soutěž, nicméně co se týká kvality nástrojů tří mladých umělců, bylo pořadí jednoznačné – Špaček, Mráček, Šroubková.
Ve středu 25. dubna se uskutečnilo pod egidou FOKu Houslové gala, kterým byly připomenuty šedesátiny Kocianovy houslové soutěže v Ústí nad Orlicí, soutěže, jejíž mezinárodní význam se rovná i soutěži Pražského jara. Kocianka je určena talentovaným hudebníkům do šestnácti let a vygenerovala řadu výborných houslistů. Devět z nich hrálo onen večer na pódiu Smetanovy síně Obecního domu. Dominantní osobností projektu byl Pavel Šporcl, jenž byl coby patron soutěže a ředitel Kocianova festivalu spoluorganizátorem a asi i jeho hybatelem. Sám laureát z roku 1986 měl zajímavé hosty – laureáty: Pavla Hůlu, Bohuslava Matouška, Leoše Čepického, Pavla Ereta, Stefana Milenkoviće, Josefa Špačka, Petra Matějáka a Pavlu Tesařovou. Pražské symfoniky vedla Australanka Jessica Cottis.
Nejdříve několik vět k doprovodu. Dirigentka nedokázala téměř celý večer průměrně hrající orchestr připravit na disciplinovaný a nadšený doprovod této jinak unikátní akce. Výsledkem toho byla větší část večera přehršle nepřesností a rozostřenost jak uvnitř FOKu, tak míjení se sólisty. Celkově na mě orchestr působil, že jej koncert nechal nezúčastněným, lehce znuděným pozorovatelem, což mě docela překvapilo, když většina orchestru jsou houslisté a o zdolání uváděných skladeb se jistě kdysi nějak pokoušeli. Nicméně hlavní příčinou průměrnosti byla evidentně dirigentka, neboť orchestr je schopen hrát o dvě třídy lépe. V tomto státě máme několik velmi dobrých mladých dirigentů a dokonce i dirigentek, takže jejímu angažování nerozumím.
Na úvod zazněla samozřejmě hudba Joroslava Kociana. Pavel Šporcl s chutí a pochopením zahrál líbeznou a lehce nasládlou skladbičku Méditation du soir op 18 č. 1. Pan Šporcl měl pravdu, když ve svém expozé řekl, že Kocian byl velmi romantický člověk. Naštěstí byl také inteligentní a měl vkus, takže přeslazenost, daná dobou vzniku, měla zdravou míru. Bohužel jsem pak musel přežít dva pokusy o Vivaldiho. Nejdříve se osm houslových „hvězd“ podělilo o party Koncertu pro 4 housle č. 10 RV 580, přičemž přebírání frází mezi nimi působilo poněkud chaoticky, osmihouslová masa bránila transparetnosti a doprovod byl pod úrovní mých možností tolerance. Takže jsem pokus o Vivaldiho přijal ne jako interpretační počin, ale jako sympatické gesto, symbol. Ostatně od dob Otakara Ševčíka asi nehrálo nějaké dílo tolik sólistů. Následující Koncert pro dvoje housle d moll RV 514 téhož autora dopadl zajímavěji. Jednak dva lidé se mohou vyhnout mlhovině osmi, jednak Pavla Tesařová hrála překvapivě dobře. Jsem zvědav, kam ve své kariéře dojde. Bohužel nechtíc poněkud zastínila pana Hůlu.
Koncert pro mě začal až Baskickým capricciem op. 24 Pabla de Sarasateho. Pavel Eret je technicky spolehlivý; má sice subtilní tón, ale velmi příjemný. Byl to uhlazený Sarasate, jemuž chyběla zemitost, která z hudby vyzařuje. Doprovod byl mělký. O třídu lepší bylo pro mé uši provedení Čajkovského Valse scherza C dur op. 34. Mělo nečekaný drive. Moc dobré! Leoš Čepický je pro mě co se týká houslové erudice asi nejlepším českým primáriem (Wihanovo kvarteto). Jeho housle jsou však přirozeně komorním nežli sólovým nástrojem, což bylo ve zvuku znát. Před pauzou jsou slyšel jednu z dominant večera. Josef Špaček mimořádně dobře zahrál první větu z Lalovy Španělské symfonie d moll op. 21. Technicky a tónově bezchybný, výkon, jenž neměl daleko do mezinárodní elity.
Aby si zahrál i orchestr, zařadili pořadatelé po pauze Kocianovo Intermezzo pitoresque op. 18 č. 2. Nepitoreskní skladbička nezapře jeho učitele Dvořáka, ale slyšíme v ní i svět Suka a Nedbala. Prvním sólistou druhé části večera byl Stefan Milenkovič, jenž se z geniálního dítěte stal velmi slušným virtuosem, který však houslového Olympu nedosáhl. Sarasateho fantazie Carmen op. 25 byla hodně virtuózní, ale na rozdíl od Jiřího Vodičky na letošním novoročním koncertu Českého filharmonie méně elegantní a noblesní. Občas měl kupodivu jiný názor na tempa nežli orchestr, navíc část auditoria došla k názoru, že konec variace je i koncem skladby, což bylo docela trapné. Devátým číslem večera byla Wieniawského Koncertní polonéza č. 1 D dur op. 4. O Petru Matějákovi bohužel moc česká veřejnost neví, přitom jde o výborného houslistu s příjemným tónem. Bylo to moc dobré, čekal jsem však přece jen více vzmachu, velkorysejší frázování a větší péči o výrazové detaily. Jenže to by je musela cítit i dirigentka… Velmi uspokojivé bylo provedení Dvořákova Mazurku e moll op. 49. Bohuslav Matoušek, jehož jsem delší dobu neslyšel, mě příjemně překvapil, jak si stále drží vysokou houslovou úroveň. Bylo to technicky a zvláště tónově excelentní. Navíc to byla konečně muzika, s níž jsem neměl kompoziční problém.
Přiznávám, že jsem měl a mám výhrady k některým projektům pana Šporcla a občas mám jiný názor na jeho interpretaci. Tentokrát podal špičkový, suverénní výkon a byl jsem spokojen. Ozdobou večera se stala výborná interpretace Introdukce a ronda capricciosa op. 28 Camilla Saint-Saënse! Skvěle si pohrál s detaily. Provedení, jež dosáhlo úrovně pana Vodičky na výše zmíněném koncertu. Koncert se stal nechtěně, leč zákonitě, antickým forem, kde lid posuzoval, jak kdo uspěl. Nevím, jak publikum, ale mě plně uspokojili Bohuslav Matoušek, Josef Špaček a Pavel Šporcl. Jen škoda, že byl program příliš dramaturgicky jednotvárný. Jakkoliv chápu okolnosti, bylo to poněkud amorfní.
Večer měl naštěstí povedenou tečku – světovou premiéru „retro skladby“ Lukáše Sommera Gala Violin, fantazie na témata Jaroslava Kociana, v níž se opět sešlo osm sólistů. Šťavnatá, vtipná, dynamická hudba byla natolik inteligentní a přesahující utilitárnost vzniku, že bych doporučoval uvádět ji (s personální obměnou) na každém ročníku Kocianova festivalu v Ústí nad Orlicí. Koneckonců když může mít festival Pražské jaro Mou vlast, proč by nemohl mít festival Kocianovo Ústí Gala Violin?
