Originálně uzavřel svou letošní sezonu orchestr PKF – Prague Philharmonia. Uvedl Lobgesang (Chvalozpěv) Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Tedy autora, od nějž posluchač v běžném koncertním provozu slýchá spíše jiné skladby než tuto. Lobgesang si objednalo město Lipsko na oslavu 400.výročí vynálezu knihtisku Johannem Gutenbergem. A protože mezi díly, která slavný vynálezce vytiskl, nechyběla bible, Lobgesang symbolicky zdůrazňuje obrácení lidstva od tmy ke světlu. Poprvé zazněl roku 1840 v lipském kostele sv. Tomáše.
Nádherně vzletná, melodická skladba může připomínat Beethovenovu Devátou symfonii spojením symfonického charakteru se sborem a vokálními sóly. Přibližně první třetina je orchestrální, poté vstupují sborová a sólová čísla na biblické texty, Mendelssohn navíc zpracoval i protestanský chorál Nun danket alle Gott. S Beethovenovým bojovným a vášnivým vzorem se vyrovnal po svém, elegantně jemným a oduševnělým rukopisem.
Koncert se konal ve Foru Karlín, multifunkčním prostoru, který má své přednosti, jako je relativní dostupnost a velikost i slušná akustika, byť přece jen sušší a „monofonnější“ než jakou disponuje Rudolfinum. Tomu ale nemůže konkurovat viditelností z přízemí. Místo dirigenta a zpěváků totiž člověk hledí na hlavy diváků v řadě před ním.
Nicméně na koncerty se chodí poslouchat. Šéfdirigent Emmanuel Villaume je energický člověk i muzikant a temperamentně přistoupil i k provedení. Začátek Maestoso con moto byl možná o dost víc „con moto“ (hybně) než „maestoso“ (majestátně), víc by mu slušelo volnější, důstojnější tempo. Nicméně obavy, že Villaume tempově přežene celou skladbu, se naštěstí nenaplnily. Po výrazové stránce bylo co poslouchat, zvlášť když orchestru s jeho světlým, štíhlým zvukem tento styl vyhovuje vedle klasicismu nejlépe.
Přesto: člověk měl stále ještě „v uchu“ výkon Akademie sv.Martina v polích, která hrála na letošním Pražském jaru Schuberta a Beethovena, tedy hudbu – řekněme – ze sousedství. A míra zvukové měkkosti, ladnosti a schopnosti skladby rozsvítit a rozezpívat staví Angličany ještě o patro výš nad náš soubor. PKF – Prague Philharmonia se vypracovala na nejlepší český orchestr menšího obsazení a na velmi dobrou úroveň v mezinárodním měřítku, teď jí zbývá poslední krok – do světové elity. Pro šéfdirigenta Villauma je to jistě meta, s ohledem na kvality hráčů nikoli nedosažitelná.
Ve skladbě jsou tři sólové party, z nichž nejmenší (v duetu se sopránem) má mezzosopranistka. Udělat si obrázek o hlasu mladé Francouzky Virginie Verrez ale vlastně nešlo, protože (z třinácté řady) moc slyšet nebyla. Soprán zpívala jihokorejská pěvkyně Sumi Jo, kterou koncem osmdesátých let objevil Herbert von Karajan. Její předností byla vždy především brilance, kdežto part ve Chvalozpěvu chce spíše vydatnější, i když pořád štíhlý lyrický soprán mozartovského typu. Hlasová poloha, kterou předepsal skladatel, zní Sumi Jo dost řídce. Americký tenorista Paul Groves nezaujal tolik hlasovou barvou jako spíše zaníceným přednesem. Klenutý zvuk Pražského filharmonického sboru byl jasným plusem celého provedení.
Vlastně je s podivem, že se Lobgesang u nás nehraje častěji. Už proto by bývalo vhodné uveřejnit v tištěném programu texty s překlady. I tak to ale byl příjemně objevný večer.
