O natočení komorní opery Čím lidé žijí, kterou napsal Bohuslav Martinů pro televizní uvedení počátkem padesátých let v Americe, už se před časem uvažovalo. Nebyl však dostatek úsilí nalézt kapacity a peníze. Teprve až v roce 2014 uzrála situace k jejímu koncertnímu uvedení a pořízení vůbec prvního záznamu, o jehož konkrétní podobě, využití a uvedení na trh však zatím není ještě konkrétně rozhodnuto. Zařazení tohoto díla do nabídky abonentních programů České filharmonie v adventní době (18. 12.) bylo mimořádným a významným pořadatelským počinem, který uvedl v život neznámou a velice zajímavou hudbu a který korunoval Rok české hudby projektem, o jehož smysluplnosti nemohlo být pochyb. Opera komponovaná podle předlohy L. N. Tolstého – slovy skladatele opera „…o tom ševci, co čekal na návštěvu Pána Ježíše…“ – má všechny znaky typické pro Martinů v jeho tvorbě pro hudební divadlo: neromantickou střídmost, odstup od děje, údernou jednoduchost prostředků, prostotu, líbeznou sdělnost a patos opravdovosti, nepatetický, ale působivý. I toto dílo se blíží poetice českého lidového divadla a středověkého miráklu, tak jako třeba Špalíček či Hry o Marii z 30. let, avšak současně svým výrazně křesťanským zakotvením, tedy duchovním poselstvím, ale hlavně některými konkrétními dramaturgickými i kompozičními postupy odkazuje k dílům pozdním. Prostota hudebního jazyka, způsob posunování děje, rozdělení úloh, uplatněný sloh, melodické motivy či třeba tajemné zvolání do prostoru „Kdo je tam…?“ i s následnou ozvěnou bez odpovědi, to vše totiž v některých okamžicích velmi silně připomíná druhou verzi opery Řecké pašije. Jiří Bělohlávek předestřel publiku operu Čím lidé žijí (která důrazem na pomoc bližním vlastně předvádí, jak žít podle evangelia) jako dílko hudebně i myšlenkově rozkošné, pastorální a milé, krásné a veskrze pozitivní, snad se dá říci i radostné. Vybral si k tomu k orchestru Vasilkův komorní sbor Martinů Voices a několik sólistů v čele s Ivanem Kusnjerem v hlavní roli. Provedení mělo parametry hudební dokonalosti a stylovosti – nejen v případě hlavního pěvce, ale stejně tak vokálně i u Jana Martiníka a Jaroslava Březiny. Zpívaly také Lucie Silkenová a Ester Pavlů a další sóla se ozvala ze sboru. A spoluúčinkovali ještě dva interpreti – v chlapecké roli Lukáš Mareček a v mluvené roli vypravěče Josef Špaček, totiž koncertní mistr filharmonie, zde přiměřeně civilně uplatňující svou znalost jazyka z dob studií v USA. Na varhanní empoře byl umístěn displej s českými titulky, opera zazněla v anglickém originále, k němuž patří titul What Men Live By. Scénicky se u nás tato věc hrála jen v 60. letech v Plzni, a to česky. V tomto smyslu šlo tedy nyní o českou premiéru. Vedle záslužné objevnosti to byl díky tématu i pro předvánoční dobu zdařilý nápad. A co k této zhruba čtyřicetiminutové položce, ve výrazu nezastíraně „české“, do koncertního programu přidat? Pokud se nemělo zůstat u Martinů, ani u opery, ani u vánoc, pak byla volba první řady Slovanských tanců dobrá. Zazněly v druhé, zcela odlišné polovině večera jako skutečně velký symfonický repertoár, v nezadržované dynamice, přesto se všemi detaily a finesami, efektně, ale nikterak vnějškově. Tak, jak je od České filharmonie očekáváme.
