PKF – Prague Philharmonia a její šéfdirigent Emmanuel Villaume zahájili 26. 9. 2016 nadcházející koncertní sezónu po všech stránkách velkolepě: v exkluzívním prostředí Španělského sálu Pražského hradu a s honosně nazvaným programem Císařské gala. Pod tímto atraktivním názvem se skrývala díla čtyř skladatelů – Antonia Salieriho, Domenica Cimarosy, Wolfganga Amadea Mozarta a Johannesa Brahmse, z nichž první tři byli po část svého života skutečně těsně spjati s vídeňským císařským dvorem.
Večer zahájila Salieriho třívětá Sinfonia D dur „Veneziana“. Přehlednou, interpretačně i posluchačsky nepříliš náročnou skladbu vedl dirigent vervními, dobře čitelnými gesty. Detailně propracovaná dynamika překvapovala častými příkrými kontrasty, což mělo svůj půvab zvláště v rychlých větách, kterým tyto náhlé dynamické změny dodaly osvěžující pikantnost.
V následujícím Cimarosově Koncertu pro dvě flétny a orchestr G dur, G 1077 vystoupili spolu s PKF Emmanuel Pahud, sóloflétnista Berlínských filharmoniků, a Oto Reiprich, hostující první flétnista České filharmonie a první flétnista orchestru Národního divadla v Praze. Oba interpreti jsou vynikající sólisté a oba hrají na výborné nástroje ze čtrnáctikarátového zlata od renomovaných amerických výrobců. Pahud má flétnu od Branner Brothers, Reiprich od firmy Powell. Oba nástroje se od sebe ve zvuku nepatrně lišily – Pahudova flétna měla tón zářivější a průraznější, Reiprichova měkčí a oblejší. Cimarosův koncert hráli oba flétnisté s viditelným potěšením, elegantně, zpěvně, s obdivuhodnou průzračností a se zjevným nadhledem (báječně tanečně vylehčená třetí věta s bezkonkurenčně provedenou kadencí) a byli perfektně sehraní. V přídavku – „Tanci blažených duší“ z Gluckovy opery Orfeus a Eurydika – posluchači znovu ocenili neobyčejnou zpěvnost obou nástrojů i muzikálnost interpretů.
Emmanuel Pahud se vrátil na pódium po přestávce znovu, tentokrát jako sólista oblíbeného Mozartova Koncertu pro flétnu a orchestr D dur, KV 314. Z jeho hry bylo zřejmé, že má tuto skladbu dokonale zažitou. I ta technicky nejnáročnější místa hrál – při veškeré brilanci – naprosto uvolněně (fantastické kadence v I. a III. větě), při hře komunikoval (nezřídka velmi vtipně) očima i gesty jak s dirigentem, tak s orchestrálními hráči. Rychlé věty podal s oslnivou bravurou a strhujícím švihem, ve volné větě okouzlil překrásným sametovým tónem své flétny.
Jak v případě Cimarosy, tak v případě Mozarta stáli pochopitelně v centru pozornosti sólisté, zatímco orchestr se ocitl v trochu nezáviděníhodné roli „doprovazeče“. Nutno však říci, že doprovazeče mimořádně kultivovaného a citlivého, který byl sólistům partnerem více než rovnocenným. V posledním čísle večera – Brahmsově rané Serenádě pro malý orchestr č. 2 A dur, op. 16 – si ovšem hráči i dirigent vše bohatě vynahradili. Tato pětivětá skladba má téměř pastorální (ba místy až rustikální) charakter, s půvabnou melancholickou volnou větou uprostřed. Brahms tuto „pastorálnost“ podpořil i poměrně neobvyklým nástrojovým obsazením: dřeva jsou „kompletní“ (po dvou flétny, hoboje, klarinety, fagoty), k nim se připojují dvě horny. Ve smyčcové sekci však překvapivě scházejí housle a jsou obsazené pouze hlubší nástroje – violy, violoncella a kontrabasy. Takováto nástrojová konstelace nabízí bezpočet neotřelých a zajímavých barevných kombinací – a orchestr i dirigent je dokázali skvěle využít. Hráli Brahmse v nádherných, měkce opalizujících barvách, které se plynule proměňovaly a přecházely jedna v druhou, v poslední větě se pak rozzářily jako barevná sklíčka v kaleidoskopu. Dirigent pracoval velice inspirovaně a nápaditě s agogikou a orchestrální hráči reagovali na sebejemnější tempové nuance tak vnímavě a v tak úžasné souhře, že se to zdálo až neuvěřitelné. PKF i Emmanuel Villaume prokázali na zahajovacím koncertě, že vstupují do nové koncertní sezóny ve výborné kondici. Máme se na co těšit.
