Otázka, jež se v Roce české hudby často objevuje a média nabízejí různé odpovědi. (Některé otázky a snad i odpovědi nabídne v jedné eseji i HARMONIE 10/2014.) Přiznám se, že vyčerpávající, fundamentální odpověď neznám. Nicméně jako každý milovník klasické hudby instinktivně poznám, když někdo hraje notoricky známé dílo českého skladatele stylově dobře, poučeně a s láskou.
Čistě dvořákovský zahajovací koncert MHF Dvořákova Praha 8. 9. 2014 byl sice nejdříve společensky snobský, potom nudný, ale nakonec měl dva trumfy, které mě potěšily. Prvním byl Houslový koncert a moll s Josefem Špačkem. Nutně se zařadil do dlouhé řady předních českých houslistů a do konfrontace s novými nahrávkami Anne-Sophie Mutter, Julie Fischer a hlavně Franka Petera Zimmermanna, jenž základní dílo české houslové literatury nedávno nahrál pro společnost Decca právě s Jiřím Bělohlávkem a Českou filharmonií, jeho domovským orchestrem. Obstál překvapivě dobře! Technicky to bylo téměř dokonalé provedení (maličkosti jistě Supraphon pro svou nahrávku opravil), další parametry – tón, styl, svébytnost pojetí, detailní práce s partem – byly suverénní a osobité. Jako celek to bylo tak dobré, že jsem určitě lepší provedení za posledních 30 let v Rudolfinu neslyšel a od Josefa Špačka to byl vrchol jeho dosavadní sólové kariéry!
Jiří Bělohlávek projevil velkou míru flexibility. Pojetí Zimmermanna je totiž hodně odlišné, a to zdaleka ne jen v tempech. Ta byla u Špačka rozvážnější, jemně diferencovaná. První věta se měnila a zurčela jako potůček, volná lyrická věta hladila duši a byla naprosto výjimečná, finále mělo třpyt, eleganci, tónovou bohatost, perfektní frázování, několik dynamických „vylepšení“, které hudbě prospěly a český esprit. Možná právě to je, snad povrchní, klíč: pojetí Zimmermanna je univerzálně světové, u Špačka je prostě „české“, budu-li lehce patetický – je to přirozený, nekašírovaný domov.
Po náročném nahrávání všech Dvořákových symfonií pro zmíněnou londýnskou firmu Decca Classics se od České filharmonie bude vždy očekávat při provedení jakékoliv symfonie vzorový výkon a jasný názor. Obojí se naplnilo toho večera třívětou Symfonií č. 3 Es dur z roku 1873; dílo, které má řadu nádherných míst a které zároveň u mě vždy vzbudí otázky. Jiří Bělohlávek opět své filharmoniky v první větě rozezpíval. Miluji med, proto mi přes dramatické okamžiky a vzepjetí připomínají melodické linie Allegra moderata rojení včel a tekoucí med. Vznešeně „pochodové“ Adagio nespadlo do nástrah těžkopádnosti, právě naopak. I tentokrát jsem se neubránil pocitu, že je té marciality příliš a že mohla být věta kratší. Rytmický vír Finále měl patřičný lesk, eleganci a napětí, nicméně na nahrávce vyznělo ještě lépe.
Vstupním festivalovým číslem byl Slavnostní zpěv, op. 113, jenž vznikl na objednávku Pražské konzervatoře v roce 1900. Je to dílko příležitostné, obrozenecké, jakoby obrácené do minulosti. Zařazení novodobé premiéry na program bylo cenné z dramaturgických důvodů, nicméně po vyslechnutí jsem musel dojít k závěru, že chápu, proč se neuvádí. Navíc provedení nebylo optimální v souhře a ve výkonu Pražského filharmonického sboru.
