Přiznám se, že mi není jasné, co přesně má uvozovkami ohraničená a v souvislosti s tímto tělesem již několik měsíců oficiálně uváděná vize představovat, a upřímně řečeno významová abstraktnost této nálepky mi mou potencionální snahu o pochopení příliš neulehčuje. Směr, který byl posledních sedm let „diktován“ Jakubem Hrůšou – z mého pohledu elitním umělcem teď již světového měřítka – mi nepřipadá jako něco, co by bylo potřeba zcela zásadním způsobem měnit. Na zahajovacím a zároveň inauguračním koncertě, na němž byl slavnostně představen nový hudební ředitel a šéfdirigent Emmanuel Villaume, jsem si nad tím však během poměrně krátké chvíle přestala lámat hlavu. Již při první skladbě večera jsem byla uvedena do pozitivního rozpoložení vycházejícího z pocitu, že dirigent i orchestr jsou precizně připraveni, a ráda hned v úvodu dodám, že se to nezměnilo po celou dobu koncertu (se sólistou už to bylo ovšem trochu komplikovanější). V souvislosti s prvním číslem uvedu jen tolik, že Náhrobek Couperinův Maurice Ravela naplnil mé nároky na zvukomalebnost impresionistického charakteru a konkrétně dechová sekce předvedla po intonační stránce fantastický, krystalicky čistý výkon, jaký u nás slýcháme méně, než by bylo zapotřebí. Druhá skladba programu pro mne byla již o něco obtížněji uchopitelná, ale zdůrazňuji, že dirigent i orchestr jsou v tom zcela nevinně. Rozpačité pocity ve mně vzbuzoval francouzský houslista Augustin Dumay, který se chopil sólového partu Koncertu pro housle a orchestr e moll, op. 64 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho se silnou expresivitou korespondující s jeho poněkud démonickým vzhledem. Věřte mi, milí čtenáři, že jsem se upřímně snažila vnímat pouze jeho hudební a nikoliv tělesný projev, nicméně se mi to příliš nedařilo. Právě z důvodu na můj vkus až přílišné „osobitosti“ a některých „nejistě“ zahraných míst jsem se o pana Dumaye ze začátku trochu bála, avšak excelentně provedenou finální částí skladby mne o svém umění nakonec přesvědčil. Po přestávce zaznělo Pět kusů pro orchestr, op. 10 Antona Weberna, což bylo krásným osvěžením běžných (tuzemských) koncertních dramaturgií. Závěr večera patřil Symfonii č. 7 A dur, op. 92 Ludwiga van Beethovena, v jejímž průběhu vygradovaly vysoké umělecké nároky dirigenta, stejně jako interpretační kvality orchestru. Mrazivě napínavé Allegretto mi bralo dech a tempově vysoce nastavené, ovšem brilantně provedené rychlé části skladby byly nezpochybnitelným důkazem o fantastické kondici, v níž se právě PKF pod taktovkou nového šéfdirigenta nachází. Sečteno, podtrženo – pokud v sobě skrývá motto „novým stylem“ maximální nasazení všech hráčů orchestru ve spojení se zjevným perfekcionismem Emmanuela Villauma, čehož jsem byla 4. října svědkem, jsem naprosto spokojená a těším se na další koncerty.
